V. Pohádková

Když na maloměstě pícháte s knihovníkem, davy šílí. Když se najde auto u řeky s klíčkama v zapalování a nezvěstnou kamarádkou té, co píchala s knihovníkem, slyšíte, jak jim všem v hlavách puká popcorn.

"Nazdar, až to pípne, nechte mi vzkaz. Linda."

"Jsi blbá nebo navedená!? Jestli jsi se šla utopit, tak až tě vytáhnou, uškrtím tě, ty náno pitomá! Co nejdřív se mi ozvi!"

I o svou občasnou kamarádku máte strach, to ať mi nikdo neříká. A já o ni měla příšerný strach. Odmítala jsem uvěřit tomu, že by mohla takovou pitomost provést. Linda, mistryně nadhledu, královna ironie a bohyně optimismu by nikdy na nic podobného nemohla ani pomyslet. A já sama jsem blbá, že o tom jen přemýšlím.

Přišlo jich víc než na Mirkův pohřeb. Když je tu možnost, že se vám utopila kadeřnice, je to důvod, proč zahodit mopy, smetáky a hadry a utíkat za senzací. Nedovedla jsem si představit, že by někdo z těch lidí mohl mít srdce. Aspoň těch šedesát chlapů ho doteď ještě hledá v kalhotech, tím jsem si jistá. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle městečku žiju už dostatečně dlouho, nemůže mě jejich supí povaha nijak rozhodit, dokonce jsem se s ní před několika lety smířila. Cizí neštěstí navíc vždycky potěší. A když už nápisy na zdech nikoho nezajímají, je třeba sáhnout po novém úlovku.

Hasiči stále prohledávají řeku. Není hluboká, ale plavat proti proudu zde synonymizuje holý nesmysl. Výsledky nejsou žádné. Může to znamenat jen dvě věci. Zatím si představuju tu optimističtější.

*

ANI SI NEVSMIL TECH MYCH NEHTU! hořekuje v textovce Alex nad svou platonickou láskou. Já mezitím musela přeparkovat svou corsu, protože jsem nesnesla, že bych tam jen tak stála a vůbec nic nedělala. Nehodlala jsem si připouštět, na co všichni přihlížející myslí. Chladnokrevně jsem otočila klíčkem a rachotící motor mi umožnil rozdělit dav a já tak mohla zajet domů. Nechtělo se mi domů. Lidé odskakovali a já kolem nich pomalu projížděla, sledovala jejich obličeje. Vystihovaly všechno.

"Prý byly nejlepší kamarádky."

"Děje se kolem ní nějak moc věcí."

"Věděla jsi, že spala i s tím Honzou od policajtů?"

Jeden podruhém skládali mozaiku. Každý přilepil dílek a z celkového obrazu jsem vyšla jako čarodějnice. Velkolosinský omyl. Jen škrtnout sirkou.

Píšu Alex: KDY PRIJEDES? DEJOU SE TU ZLY VECI, PAK VYSVETLIM. Odpovídá rychle, jakoby čekala, co jí napíšu na její nehtové dilema. KOLEM OSME SE STAVIM.

Jezdím stále dokola městem a každých deset minut nechávám Lindě ve schránce zbrusunový vzkaz. Rozčílením do mikrofonu nové nokie ječím a nadávám. Zachovat chladnou hlavu je čím dál horší, i navzdory téhle maloměstské termosce. Nemám ráda špatné scénaře. Problém zůstáva v tom, že ty dobré eliminuje benzín, který má corsa spaluje. Čím déle jsem na cestě, tím jsem víc na dně.

*

"Petro, prosímtě, co je s Lindou? Nemůžu se jí dovolat," snažím se zakrývat pomalu tekoucí slzy.

"Co by s ní mělo být? Je v práci, dneska tam prý bude dlouho. Inventura a tak," odpovídá Petra chladně. Stále mi neodpustila tu Paříž.

"Ty to copak ještě nevíš?"

"Co?"

"Půjčila jsem jí auto. Před hodinou ho našli u řeky, otevřený, s klíčkama v zapalování a Linda není k nalezení, nemůžu se jí dovolat. Jsou tam hasiči a celý město, copak se to k tobě ještě nedoneslo?" Slzy už neskrývám.

"A to mi voláš teprve teď? Já jsem celou dobu v nemocnici, jak jsem se to asi měla dozvědět? Kde jsi? Kde bylo to auto?"

"Já - já tu už nejmíň tři čtvrtě hodiny jezdím pořád dokola a nevím, co dělat. Co děláš tak dlouho v nemocnici, proboha?" To už brečím v přímém přenosu.

"To je jedno. Zvládneš pro mě přijet?"

*

Hasiči dělají svou práci a celá Lindina rodina obvolává všechny známé. Na obou stranách výsledky stagnují. Já se stále ještě jakž takž držím. Přesně pro tyto chvíle bych chtěla mít chlapa, který mě uklidní. Nemůžu chtít všechno.

*

Petra stojí před vchodem do špitálu a nervózně kouří, chodí ze strany na stranu a kope si s plechovkou. Příjždím k ní.

"Přesedej," rozkáže rozhodně, když si všimne hromádky kapesníků pod spojkou, a já ani nic nenamítám. Sedá si za volant a já ze sebe jen pateticky vyhrknu:"V Podzámecký, u mostu."

Vysedáme u mostu a Petra vyběhne za Ivanem, velitelem hasičů. Já sedím na sedadle a pozoruju z dálky jejich rozhovor. Oba dva rozhazují rukama, ukazují směrem ke mně, k řece a k Lindiným rodičům. V davu zahlédnu šéfa, Tomáše a Annu. Je tam i matka. Dokonce i Mirga. Roman se brodí v řece s hasiči.

Někdo mi zaklepe na okýnko. Vylekaně se otočím a spatřím tátu. Vystoupím z auta a obejmu ho.

"To bude dobrý, Káťo, určitě ji najdou," utěšuje mě. Neuvědomuje si, jak nemožně se vyjádřil a já ho stisknu o to pevněji a snažím se vyčerpat maximum z jeho útěchy, snažím se mu naznačit, že on je teď širokodaleko jediný muž, kterého se budu držet jako klíště.

"Linda by to určitě neudělala, tím jsem si jistý, Káťo," pokračuje. "Neplakej, no tak neplakej, Káťo, není proč," snaží se mě uchlácholit a hladí mě po tváři a vlasech. Uvědomuju si, jak mám tátu ráda a že se mi opravdu snaží pomoct. Už dlouho mě nikdo neobejmul. Slzy ustupují.

"Kde jsi vlastně byl?" soukám ze sebe pomalu a cítím, jak se mi zpomaluje tep.

Otec se náhle zadrhne a cukne sebou. "Noo, v nemocnici," odpoví nejistě, jakoby na tom bylo něco špatného.

"Na tom vyšetření?"

"Tak trochu." Dívám se mu do obličeje a vidím, jak rudne. Dochází mi, co mu v nemocnici vyšetřovali.

"Tati ....," vydechnu, "stojí ti za to?"

"Věř mi, že stojí."

Už si jen otírám slzy a pokouším se rychle přenést do uklidňujícího nadhledu. "Beztak zas jela za tím svým amantem a má vyplej telefon, protože .... určitě neumývají nádobí," snažím se vykouzlit sama sobě úsměv na tváři. Táta se rozesmál. "Vezmu tě domů, co říkáš?" Souhlasně kývnu.

"Kdo je ta sestřička?"

"To není podstatný," odfrkne.

"Tati, moje potencionální macecha mi přijde celkem podstatná, tobě ne?"

"Ale ano, jen nevím, proč to chceš vědět?"

"Třeba má sadistický sklony a jen co se o mě dozví, zamkne mě do perníkový chaloupky a bude se mě chtít upíct, o tom jsi nepřemýšlel?"

"Moc čteš," uzemní mě.

Já se nedám: "Tímhle perníčkem jsi mě krmil ty, když mi bylo šest, pokud si na to pamatuju."

"A jak jinak jsem tě měl donutit, abys usnula? Neplatilo na tebe nic, jen pohádky."

No jasně! Za všechno můžou pohádky. Princové a princezny, zlé ježibaby a vodníci. Ze sedmi trpaslíků se jich vyklubalo šedesát, ale princ, co by mě vytáhnul ze skleněné rakve, si dává kafe s Popelčinou sestrou. Jsem Šípková Růženka, co se v mládí píchla o trn a teď pro ni není nic dobré. Můj život řídí Grimmové, Němcová a lidová slovesnost. Báchorky, zázraky, láska a nesmysly pro děti.

"Pořád ještě chcete s mámou vnoučata?"

"Samozřejmě!" vyhrkne táta a já úplně vidím, jak čeká, že mu povím o svém pět let utajovaném příteli z Dubaje.

"Ještě se načekáte, neměli jste mi číst pohádky. Zhýčkali jste mě! Jsem rozežranej vrabec, kterýmu nevoní semínka, ale furt by se cpal lojem."

Otec se rozesměje a zabrzdí. Jsme doma.

*

Sedím na malém dvorku za domem a piju kafe. Čekám na Alex a nemůžu přijít na důvod, proč se mi začíná všechno rozpadat pod rukama ve chvíli, kdy jsem se cítila alespoň na chvilku jistá sama sebou. Ještě před pár minutama mi bylo dobře, nemyslela jsem na Lindu a dokonce jsem se smála. Kdybych nebyla tak pitomá a nezkusila jí ještě jednou zavolat, mohla jsem teď nastoupit na casting do nové komedie od Poledňákové. Jsem fackovací panák osudu. Heinrich by mi to moh někdy nasprejovat na čelo.

Zapípá mi mobil. 1 přijatá zpráva. Číslo neznám, ale podle textu ho ihned přiřazuji k jednomu jedinému vlastníkovi. KACO, JA CHCI TY FOTKY! Ubožák ubožáckej. Projednou bych se mohla zachovat správně a říct mu, že dospělýho z něj neudělá počet vyrytých hákenkrajců po všech městkých lavičkách. Alex s ním měla pravdu. A i když se sliby mají dodržovat, nenechám se vydírat. FOTKY UZ JSEM TI DALA, TAK ME NECH NA POKOJI! Zapíjím to kávou. Na tohle téma u se s ním odmítám o čemkoliv bavit. Chlapů, kteří nemaj srdce, je ale stále šedesát. Tenhle je jen mladej a blbej.

*

Hasiči vzdávají hledání. Vojta mi volal, že Lindu nenašli. Volal mi to i Honza chvíli po něm. Prý ale vyhlásí pátrání a všechno bude v pořádku a Linda se najde. Samozřejmě. Hrozně ráda bych tomu věřila.

*

O půl deváté zvoní zvonek a za dveřmi stojí Alex s nalakovanými nehty. Ten docent musí být opravdu kus vola. Tak svítivou růžovou jsem ještě neviděla.

"Alex!" zvolám radostně a vybavím ji skleničkou portského. A pak ze sebe všechno nechám spadnout. Na ni. Ještě zítra z toho bude mít modřiny.

*

Chvíli mlčí a usrkává si vína. "Jestli ji nenašli nikde ve vodě, aspoň víš, že není mrtvá, no ne? Třeba je ještě pořád naštvaná kvůli té Paříži a chtěla ztropit nějakou šílenou puberťáckou scénu. Na ni by to sedělo. Úplně. Nicneříkající gesto vzteku. Anebo chtěla, aby ji někdo litoval."

"Jak to můžeš takhle vědět?"

"Prostě mi to k ní sedí."

Prostě jí to k ní sedí. Mně to k ní prostě nesedí, v tom je ten problém. Najednou mi přijde smska. Tomáš. MUZES SI ZA TO SAMA!

Svěřím se Alex ještě se svým příběhem ohledně Heinricha. Mám sto chutí mu odepsat anebo zavolat a poslat ho do toho jeho bílýho vyholenýho zadku, ale Alex mě zastaví, ať ho nechám být. Prý jen tak vyhrožuje. Můžu si za to sama? A za co jako? Už se těším, až za mnou do obchodu zas přijde Honza, abych šla dát všechno do pořádku.

Chci otevřít ještě jednu láhev, ale když se vrátím z kuchyně, Alex už se svěřuje do polštáře. Přehodím přes ni deku a skočím do pyžama.

*

Ráno jdu do práce a procházím kolem výlohy. Podívám se na ni a usměju se. Vlastně ji mám celkem ráda. Pak se rychle zastavím a podívám se na ni ještě jednou.

VRÁNA ŠUKÁ S CHALUPOVOU

Úplně jsem zapomněla, že Petra je taky sestřička.

IV. ------------

Kvůli většímu množství práce jsem musel bohužel psaní čtvrté kapitoly odložit. Zatím si můžete aspoň přečíst, kdo vyhrál kapitolu třetí a komu připadla ta čtvrtá. V páté už se nevzdám!

III. Sestřička

Druhou kapitolu napsal Tomáš Mihule. S ne zrovna originálním názvem Alex ji celou můžete přelouskat tady. Teď je řada na mě. Na kapitolu s ne zrovna originálním názvem.

Jediné letiště, které jsem kdy navštívila, bylo to moje v ložnici. Zajímavé je, že tam nikdy nepřílétlo žádné letadlo. Jen piloti.

Pilot bez letadla? Ano, s takovými já ztrácela čas. Zhruba šedesátkrát.

Vlastně jednou, když jsem byla malá, bylo mi asi pět, táta mě vzal do Prahy a projížděli jsme kolem ruzyňského letiště. Myslela jsem si, že mi ho chce ukázat. Chtěl se vymočit. V té době ještě nic neměl se sestříčkou. Mohla jsem jen přemýšlet, která z nich to byla.

Markéta z gyndy, ta by odpovídala. Taková dobře vyvinutá černovláska. Otec byl vždycky na černovlásky. Matka je brunetka.

Alenka, co už půl roku zastupuje na očním. Tam otec musí chodit často, bez brýlí se netrefí ani vidličkou do pusy. Před matkou by to mohl lehce uhrát.

A zase Markéta, tentokrát z neurologie. Ta by spíš měla spát s matkou, na ní by se vyřádila.

Mohly to být desítky sestřiček, které znám a další desítky, které neznám. I když jsme na maloměstě, špitál máme sakra velkej. Nemůžu si pomoct, ale pořád potřebuju nějak nutně kombinovat všechny možné typy, kterým by se táta odvážil dostat pod sukni a kliknout si na myšku.

"Stůj!" křikla Alex a já sebou škubla právě včas, než jsem stihla nabourat sloup. Alex se začala smát a já upustila tašku napěchovanou půlkou mé garsonky.

"To jsi byl ty, bože?" vzpamatovávala jsem se z šoku a Alex se zase zasmála.

"Radši tu počkej, já jdu zjistit, odkud letíme," ujistila mě rychle a položila svůj černý kufr vedle mé zelené kabely a odběhla bůhvíkam.

Stojím uprostřed haly sama. Stojím tam jako sloup. Ale nikdo do mě nevráží.

Mohla by to být i Monika. Ta by to klidně mohla být. Sestřička z kožního, zní to trochu perverzně.

Anebo taky Pavlína, ta vyumělkovaná kráva z pediatrie, to by bylo otci úplně podobný.

Hlavou mi vířily tváře všech z nemocnice, úspěšně jsem vypouštěla obličeje mých sexuálních partnerů a mužů vůbec. Taky doktorek.

"Katko?" vytrhla mne podruhé z rozjímání Alex. "Letí nám to z terminálu ...."

*

Jediné, co jsem si z letu pamatovala bylo prvních deset minut, než jsem rezignovala a rozhodla se usnout. Nechtěla jsem dát dvakrát najevo, že se mi začíná obracet žaludek vzhůru nohama. Podle stupně bělosti Alexiny tváře po výstupu z boeingu jsem usoudila, že ani ona si v létáni zrovna nelibuje.

"Tady je lidí," odbourala náhle pětiminutové ticho.

"Jo, to jo," odmítla jsem problematiku přelidněného letiště Charles de Gaulle jakkoliv rozvádět.

"Domluvíme se tu?" zeptala jsem se po další trapné chvíli, kdy už jsme se belhaly s kufry ven na vzduch.

"Anglicky, rukama a nohama," usoudila Alex.

Když uviděla můj zoufalý maloměšťácký pohled, rychle dodala: "Ale kafe je prakticky mezinárodní slovo."

Oddechla jsem si. "Hotel Prony, Avenue de Villiers? A tohle najdem?"

Alex odchytla taxík.

Pak odchytla mě.

Za čtyřicet minut jsme obě ležely na manželské posteli a smály se přízvuku hotelové recepční.

*

Nevěřila jsem, že by mi Paříž mohla zvednout náladu. Nevěřila jsem ani tomu, že by mi kdy mohlo cokoliv zvednout náladu. Zbytek pátku jsme s Alex strávily na pokoji a dospávaly vyčerpávající cestu. Moc jsme toho nezameškaly, od šesti hodin večer. Ráno jsme vstaly o něco dřív a domluvily se, že si ráno obhlídneme turisticky profláknutá místa. Alex z recepční vymámila plán centra a naší první zastávkou byla katedrála Notre-Dame. Po ní Champs-Elysees a zhruba v deset hodin eiffelovka.

"Co Louvre?" nadhodila Alex v nejvyšším patře. Já stála co nejdál od zábradlí a snažila se nevnímat, jak si vítr s věží pohrává.

"Co? Říkalas něco?" křikla jsem na ni, protože přes šum větru jsem vůbec nic neslyšla.

"Jestli půjdem do Louvru!" hulákala na mě od zábradlí a snažila se najít zlatou střechu Invalidovny. Marně.

"Kamarádka mi to popisovala. Nuda, nuda, obrazy, milion lidí se valí na Monu Lisu, aby si ji vyfotili a pak se to rozprchne všude. Podle mě je to spíš protivný," zkritizovala jsem slavné muzeum a dávala si pozor, abych se ani nepřiblížila ani o milimetr blíž ke kraji.

Alex se to určitě nelíbilo, ale byla ke mně otočená zády a já jí neviděla do obličeje. Taktně toto téma však uzavřela náhlým zvoláním: "Tááámhle je Sacré Couer. Bílá bazilika. Když ne Louvre, tak tam rozhodně!"

O dost inteligentnější nápad.

Chvíli před jedenáctou stojíme pod schody k bazilicie. Já si zapaluju třetí cigaretu a jsem svolná myšlence, že Paříž je opravdu krásná.

Nekuřačka Alex stojí o něco dál a smlouvá s černochy nákup pohlednic za půl eura.

S černochem jsem ještě nespala. Možná je to otázka času.

Znovu vytahuji na světlo kauzu "otec spí se sestřičkou".

O Kláře z porodnice se taky traduje, že je takové nemocniční kolo. Kdo si sedne, ten se sveze.

Ivana pracuje na ARU. Sice je to hodná holka, ale ... Ne, Ivanu bych mohla zavrhnout rovnou.

"Hádej, kolik mě to všechno stálo!" přiběhne rozjařená Alex s kupou malých eiffelovek, pohlednic, zapalovačů s nápisem "I love Paris" a jedním laserovým ukazovátkem.

"Ukázala jsi jim prso?"

"Pfe, zkus to znova."

"Tak obě?"

"Dvě eura, třicet centů!"

"S prsama bys to měla za euro," dobírám si ji. Zakroutí očima a naoko naštvaně mě chytne za ruku a táhne ke schodům. Už od malička mám takový zlozvyk. Počítám schody. Je to rok od roku protivnější, letos však tuto úchylku povznesla na úplně novou úroveň. Začala jsem počítat hlasitě.

Jedna, dva, tři, čtyři, dvacet osm.

Čtyřicet jedna.

Alex se se slovy "odmítám to poslouchat" dala do sprintu.

Padesát pět.

Najednou mě někdo lapne za ruku a já instinkitvně přitáhnu svoji kabelku blíže k tělu. Vzhlédnu o dva schody nad sebe a vidím jednoho z těch černochů, jak mi zatarasil cestu. Nikdy jsem neměla sex s černochem, problesklo mi znova hlavou. Ruku jsem ale zkusila vymanit z jeho stisku, mladík ji však držel pevně. Vyděsila jsem se.

"Take it easy, take it easy," začal do mě něco hustit. Podle tónu hlasu jsem poznala, že mě chce asi uklidnit. Neuklidnil.

"Pusť mě, sakra," zamávala jsem sebou, ale on stále odmítal mi ruku vrátit a mimoto se začala sladce usmívat a zase spustil tu svou uklidňovací. Najednou zašátral v kapse a vytáhl několik provázků. Obvázal mi je kolem ruky. Každou minutou narůstal můj strach, ale taky zvědavost.

"Take it easy, hakuna matata," usmál se ještě sladčeji a já sledovala jeho šikovné prsty, jak uplétají červeno-zeleného hada. "Where are you from," začal trochu lámaně a já mu nerozuměla ani slovo.

"No understand," zkusila jsem to. "Já jsem z Česka."

"Ceska? Oooo, yes, Czech republic," zvolal vítězně a já nemohla uvěřit, co s těmi prsty dokáže.

Nikdy jsem nespala s černochem, napadlo mě už potřetí.

"Yes," přitakala jsem rychle a on odpověděl: "Your name? Ton nom?" Namíchal větu s anglicko francouzskou příchutí. Podobně se nás ptala i recepční v hotelu, takže jsem zareagovala vcelku rychle.

"Katka." Obavy ze mě opadávaly, ale kabelku jsem měla k sobě stále přimknutou. Kdyby to šlo, vyplnila bych s ní mezeru mezi žebry.

"Nice name, Katka." Zase se usmál a na konci svého výtvoru udělal suk. Pak mi náramek obvázal kolem zápěstí a pustil mě. Já se taky usmála a dala se na odchod. On mi ale znovu zastoupil cestu a rezolutně a nepřátelsky na mě zahučel: "Five euro."

Zatvářila jsem se naprosto tupě.

Pochopil to a ukázal mi pět prstů a zopakoval to. Navíc se kolem něj začali shromažďovat jeho kamarádi a nekoukali se moc nadšeně. Sáhla jsem do kabelky.

Někdo si koupí nesmyslů, že by se to do auta nevlezlo, za dvě eura a tři centy. Já mám náramek za sto padesát korun.

Nikdy jsem neměla sex s černochem. Už po něm ani netoužím.

Nahoře u baziliky hledám Alex. Její enthuziazmus mě naprosto fascinuje. Lítá kolem dokola a fotí všechno a všechny, na co narazí. Je přímo k nezastavení. Využiju momentu klidu a zapálím si.

Jestli otec spí s Alicí, tak uškrtím ji i jeho. Ta ženská je největší drbna a čúza, kterou jsem mohla potkat. Že bych s ní musela sdílet místo u jednoho stolu, to bych radši dala Heinrichovi.

Ještě mě napadá Marie, ale ta je vdaná. Ne, že by to mohl být problém, ale nevěřím, že by se otec spustil s vdanou.

Kdo by to ještě mohl být? ptám se sama sebe.

LINDA!

Ježišikriste, je to Linda! Otec má problémy s tlakem, každý týden k němu Linda chodí a měří mu tlak. Vždycky se pak od ní dovídám, co se stalo v domě nového. Ale to je teď vedlejší! Je to úplně jasný! Linda. Jak jsem si toho mohla nevšimnout. Věřte tomu nebo ne, ale když teď náhle vytrhnete z kontextu větu "Tvůj táta má vážně silné paže", sálá z ní poselství a mlátí vás do hlavy. To je taková mrcha! Jak proboha může spát s mým otcem?

Mám chuť ji rozsápat. Anebo se vyspat s černochem. Sáhnu na mobil a vytočím otcovo číslo. Chvíli to zvoní.

"Ahoj, Katko," zdraví.

"Nazdar! Je to Linda?"

"C-co?" Hlas mu klesl. Sebevědomí taky.

"Ta sestřička, je to Linda?! Musím to vědět, musím! Protože jestli jo, vyškrábu jí oči!" Přemýšlím, jestli ho ta poslední věta motivuje k tomu, aby mi řekl pravdu.

"Nooo, Káťo, ale to je přeci jedno, ne?" vykrucuje se.

"Bylo by to jedno, kdyby to nebyla moje kamarádka! Tak mi to prosím řekni. Je to Linda anebo někdo jinej? Zasloužím si to!" Nezasloužím.

Otec chvíli vzdychá do telefonu a přemýšlí, nervozita stoupá na obou stranách.

"Je to Linda, Káťo. Ale proboha, hlavně se do toho nepleť! Není to tvoje věc, nezapomeň."

"Che!"

A vítězně mu to položím.

MOZNA JSEM VYLIZANEJ PEKAC, ALE TVYHO OTCE BYCH HO LIZAT NENECHALA!

Odesílám a náladu si spravuju dalším retkem.

Sednu na schody, zády k Sacré Couer.

Kouřím.

A pláču.

II. Na zeleno

Nejprve si přečtěte první výherní kapitolu Ukřižovaná od výherce Michala Kočího. Teď moje rádobypokračování:

Už druhý den brečím. Za dva dny letím do Paříže. Na dva dny. Ve dvou.

Protivná dvojka.

S kým poletím? Jak se dostanu na letiště? Chci tam letět? Přeju si navštívit město milenců? Odávížím se vůbec vypadnout z tohoto šíleného místa?

Vypojila jsem si zvonek. Ne, že bych si tím pomohla, Lenka, Romanova manželka, mi málem ve dveřích prokopla okno, jak se snažila být mi co nejblíž a uškrtit mě šňůrou od telefonu. To by si ale musela přinést vlastní.

Když už ji to po patnácti minutách přestalo bavit, slyšela jsem, jak venku všichni rozladěně bučí. Představovali si, jak ze mě, husy pitomé, bude lítat peří, jak mě Lenka namočí do dehtu a postaví před hlas lidu. Všichni se stanou Caesary a budou rozhodovat o mém osudu. Kostky jsou vrženy. Tohle jsem nikde nečetla. Tohle jsem si už dávno vyzkoušela.

Teď už je pět hodin klid. Buď se hádá s Romanem anebo v garáži vyrábí beranidlo.

Podívala jsem se na lžičku, kterou jsem právě vytáhla z hrnku včerejšího kafe. Ve vypouklé straně vidím odraz sebe sama, zohavené zrníčky pražené a povařené kávy. Troska. Vždycky jsem jí byla. Vždycky jí budu. Nepotřebné zboží. Knížka, které vytrhali z každé kapitoly dvě stránky. Chleba zbavený kůrky. Uplakána Káča jsem!

Všechno si moc beru, to je moje slabina. Znovu jsem uchopila lžičku a zadívala se do ní.

"Taková už nebudu!" vykřikla jsem v záchvatu podráždění.

Vstávám a natahuju se po prvním hrnku, co mi přijde pod ruku. Vítězně ho zvedám do vzduchu, abych tím stvrdila, že své rozhodnutí beru vážně. Naglazovaný medvídek

se srdíčkem (řidič pohřebního vozu Ondřej) se na mě usmíval a já si byla vším tak jistá. Do té Paříže pojedu! I kdybych musela vzít matku. Nedejbože.

Rychle se osprchuji a obléknu. Do misky si odsypu poslední zbytky čokoládových müsli a prochřoupám se až na dno. Rozblemtané zbytky ovsa, ořechů a rozinek vyhodím do koše a nádobí hodím do dřezu.

Ve vzduchu je cítit změna.

Sebejistě za sebou zavírám dveře a vyrazím směrem k bytovkám. Nenávidím to místo. Celé sídliště vypadá tak ... nevymaněné z rudé nadvlády. A je centrem místních neonácků, kteří v noci vylézají ze svých osudu lhostejných nor, aby v noci šířili dílo padlého vůdce. Mám z toho dobrý pocit. Nemusím se kvůli nim považovat za spodinu společnosti.

"Je doma Tomáš?" mluvím s kukátkem na dveřích v druhém patře.

"Jsem," zahuhlal.

"Vránová šuká s Bláhou. Pořád jsi doma?"

"Co jako čekáš? Že se ti omluvím? Že si před tebe kleknu? Nebo že to půjdu smazat?"

Usmívám se od ucha k uchu.

"Zbyl ti ještě nějakej sprej?"

"Mám ještě pár zelenejch. Proč jako?"

"A zvládnul bys tu krásnou větičku namalovat Bláhům na vrata?"

*

S Romanem jsem jednou provždy skončila. Jediný jeho pokus se se mnou sejít byl v tu dobu, kdy jsem se zhroutila Milanovi do náručí a dostala od něj ty dvě letenky. Pak ani nezavolal, nestavil se. V noci mi ještě říkal, jak moc se ve mně mýlil a že jsem skvělá. Vynechal jen "světlo mého života" a "zítra se rozvedu", aspoň trocha úcty v něm zbyla. Ale dozvěděla jsem se, že mě miluje a že nedá dopustit, aby mi kdokoli ublížil. Pokud to myslel vážně, měl tomu zabránit. A ne nechat Lenku, aby tu vyřvávala moje jméno ve spojitosti s rozvracečkou manželsví. Jako by už těch cour a flunder nebylo všude dost.

"Ty jsi šílenec," reaguje Petra v telefonu, ale směje se. "K čemu ti to je dobrý, řekni mi."

"Víš, tuhle noc, tu brobulenou, jsem si to uvědomila. Chyba byla vždycky ve mně. Jsem možná Káča, ale svý čerty jsem pustila hned. Dělám svýmu jménu ostudu."

Petra se zase zasmála. "No jak myslíš, ale pořád mi uniká souvislost s tím, že se Heinrich vyřádí na jejich baráku. Co tím získáš?"

"Když dobyli Bastillu, bylo jim to taky úplně k hovnu. Ale jako symbol k nezaplacení. Jestli se chci odpíchnout od svýho ufňukanýho života, potřebuju taky symbol."

"Aspoň si to umíš odůvodnit," přinesla Petra do debaty podivné napětí.

"Nechceš se dnes stavit?" odstranila jsem ho v zárodku.

"Mám důvod nechtít?"

Nesnáším, když někdo začne moc filozofovat. Když si hraje na někoho, kdo ví něco víc a všem se to snaží dát najevo. Zakrývají tím jen fakt, že nebýt chytých keců, jsou tomuhle světu totálně u prdele. O takovejch lidech by se měly dělat studie. To mě najednou přivedlo myšlenkami k Alex.

"Jestli ho máš, tak si ho nech, já musím běžet. Čau," rozloučila jsem se stroze, utnula hovor a zabrousila do seznamu svých kontaktů.

Alena, Aleš, Alda, Alex-Aerobik.

To doplnění "-Aerobik" mě rozesmálo. Jako bych můj seznam plnilo hodně Alex. Alex-výčep. Alex-benzinka. Alex-Brno, Alex-jednorázovka. Žádnej můj chlap se ještě nejmenoval Alex. Asi proto ji tam mám jen jednou. I s aerobikem. Zřejmě reflex.

Zvonil jen chvíli.

"Alena Botorová, u telefonu."

"Alex?" Zmátla mě. Jakápak Alena?

"Ano, to jsem já. S kým mluvím, prosím?"

"Katka."

"Promiňte, ale ..."

"Katka. Aerobik." Vlastní zbraň.

"Aaa, ahoj, Káťo. Co potřebuješ?"

"Chtěla bych probrat ten tvůj výzkum, víš. Život žen na maloměstě."

"Neprovdaných žen," upozornila mě ne zrovna taktně. Kdybych dnes nepálila mosty, asi by mě to zamrzelo.

"Tak. Mohly bychom se sejít? Jen tak na kafe, pokecat, napít se něčeho. Co myslíš? Nevadilo by ti?"

Vzdychla. "Ráda bych, ale jsem v Praze. Jedině, že bys přijela. Přítel mi totiž půjčí auto až v pondělí, jel za rodinou do Bratislavy, takže se tam na vaši stranu vůbec nedostanu, promiň."

"Myslím, že to nebude problém," ujistila jsem ji i sama sebe.

*

Stojím před nádražím, opírám se o reklamní tabuli a kouřím. Levou rukou se držím za pravý loket. Stojím tam, jak kurva, co tejden nedržela ptáka v ruce. Tomáš si všechno barvil svýma barvičkama. Přemýšlím, jestli toho slibu, který jsem mu dala, nebudu litovat.

Prohlížím si lidi a čekám, až se někde objeví Alena-Alex-Aerobik. Praha je zvláštní. Cítím v ní sebe. Roztěkaná, nezastavitelná, pořád na jiném místě. Praha se za sebe neohlíží. Stále vpřed. Kdo se otočí, kdo se zastaví, toho ušlape. Úžasný. Nikdo se tu o mě nestará a já se nemusím starat o nikoho. Jsem bod. Tečka. Nic. Jedna z milionu. Miluju to.

Nikdy jsem neměla sex s Prahou. O důvod víc, proč tu žít.

Druhá cigareta. Alex se neobjevuje. Lidí přibývá. Náhle mi začne zvonit telefon. Přitáhnu si kabelku přes rameno a rozepínám zip. Jednou rukou to jde těžko. Vložím kabelku mezi stehna a sevřu ji, jednou rukou zápasím se zipem, druhou poklepávám na svoje retko. El-emka. Lightky. Vyzvánění je čím dál hlasitějí. Kdybych měla čas se koukat na obličeje kolemjdoucích, koukala bych se. Jediné, co bych ale zahlédla, by byl nezájem. A pravděpodobně bych ho milovala.

"Do prdele!" křiknu a na to zoufalé zvolání mobil začne řvát ještě víc nahlas. Naštvaně pustím cigaretu a vztekle ji zašlápnu.

"Konečně!" Zip povolil. Rychle vytahuju mobil a když na displeji vidím "Matka" otráveně přiložím palec k reproduktoru a čekám, až se přístroj vybrní. Nemám náladu na její fňukání a výčitky. Měla jsem ho zvednout.

Smutně se koukám na slabý dým, linoucí se z uzemněné cigaretky a uvědomím si, jak zbrklá jsem byla. Šmahem už mám v puse další. Dvakrát vyfouknu.

"Ahoj, promiň, že takhle pozdě, ale problémy, znáš to," vychrlí na mě ze zálohy a já se zakuckám.

"No, vlastně ani ne," odvážím se oponovat a vzpamatovávám se z náletu.

"Proberem na kafi. Jen, prosímtě, mohla bys típnout tu cigaretu? Dělá se mi hrozně zle z kouře, děda kouříval a já od té doby prostě nesnesu ten zápach," poprosí a odhrne si vlasy z čela. Zamrká.

Co nadělám?

Já bez mrknutí rozmačkám svého nikotinového kamaráda o obrubník a nedám ani koutkem oka znát, že mám škrtící náladu. Pak ji následuju. Kráčíme mlčky vedle sebe a samy sebe si vlastně nevšímáme. Poočku ji však stále sleduji a přemítám, proč jsem tak nutně vlastně chtěla vidět zrovna ji. Jestli jsem si jistá, zda chci podniknout tyhle kroky. A jestli jsem se dnes nezbláznila, když jsem za jeden pitomý slib donutila Heinricha, aby se za mě pomstil na cizích vratech.

Pomsta.

Co je na tom vlastně pomsty? Je to můj vztek rozstříkaný v kapičkách zelené barvy. Moje tvrdohlavost.

HEJ!

Už zase polevuju. Znova a znova si říkám, že bych na sobě měla nechat štípat dříví. Nemůžu být stále tak hodná. Na všechny. Nebo aspoň na tu část světa, se kterou jsem nepročítala kamasútru od začátku do konce.

*

Malá kavárnička vtěsnaná mezi dvě obrovské budovy mi znovu přivolala starý pocit, že Praha zmizela a jsem zpátky tam u nás. Alex nemohla k mé zpovědi vybrat vhodnější místo. Objednaly jsme si obě vídeň a Alex zamířila k místu úplně vzadu. Čím dál tím líp.

"Ták," usmála se.

Opětuji úsměv a snažím se dívat kamkoliv jinam, než do jejích tmavých očí. Co, že se jí to vlastně chystám říct? Cizince, se kterou sdílím jen propocenou hodinu a půl sebemrskačství, kterému někdo říká aerobik? Není to nějaký můj další úlet?

A dost!

"Nechceš se mnou na víkend do Paříže?" vyjede ze mě zběsile.

"Co?" vyjekne překvapeně.

Co? vyjeknu překvapeně. Jen ne nahlas. Zařvu to v duchu sama na sebe.

*

Je osm hodin ráno středoevropského času a za dvacet minut naše letadlo přistane na letišti Charles de Gaulle v metropoli Francie. Vše nasvědčuje tomu, že spontánní akce budou mé druhé já doprovázat zbytek života.

*

"Nemám zavazadla," namítla jsem.

"Máš kreditku a letenky?" zněla její odpověď. Odpovídá otázkou. Sakra.

"Mám," odpověděla jsem po krátkém zamyšlení a prohrabání kabelky

"Paříž! Přemýšlej! Všechno si nakoupíš tam."

"To bych prvně musela mít za co," ušklíbla jsem se.

Alex se na mě podezřívavě podívala a uskrla si kávy, kterou jí před chvílí přinesli.

"Ty jsi tohle neplánovala, že ne? Chtěla jsi mi říct něco jiného? Tahleta..... Paříž, to z tebe prostě vypadlo, viď?"

I přesto, že jsem se pokoušela změnit, schlíple jsem sklopila uši. Budu muset s pravdou ven.

"Nicméně to neznamená, že tvou, ehm, no, řekněme unáhlenou nabídku odmítám. Kdy odlétáme?"

*

Je za deset půl deváté středoevropského času. Letadlo dosedlo na runway a letuška ve čtyřech jazycích všem děkovala a my tleskali pilotovi, že nás nezabil.

Dalších dvacet minut se motáme na kontrolách, než z toho bludiště unikneme ven.

Stojíme před vstupní halou a mám dojem, že v dálce vidím Sacré Coeur.

"Tohle je ta Paříž?" zeptá se Alex a mile se usměje.

Bez odpovědi si z kabelky vytáhnu poslední krabičku L&M a na spodu nahmatám sirky. Zapálím si. Slastně potáhnu a konečně uvolněná vyfouknu lehký obláček přímo proti bílé bazilice. Představím si ji celou zelenou, postříkanou Tomášovým sprejem. Pobaveně se zasměju.

"Jo, to je ona."

I. Na druhý pohled

Každé ráno se podívám do schránky. Každé ráno čekám, že mi někdo napíše. Jsem jako malá holka, co věří, že jednou vážně přijede princ a vezme si mě do svého zámku. Tuhle zkušenost už mám bohužel taky za sebou. Jmenoval se Kamil, přijel v jaguáru a bylo mu padesát. "Vemu tě," řekl. Já se představila jako Katka, opřela jsem kolo o plot a nastoupila si. Bylo mi dvacet.

"Chlapi mě za tebou poslali," načal konverzaci.
"Myslíš Petr, Radim a tak?"
"Jo."
"Se starýma nespím."
"Já zas nespím s holkama. Kamarád má narozeniny." Pak významně zamrkal na peněženku, která ležela na palubní desce.

Za pět minut dvanáct jsem naštěstí donutila toho pitomce zastavit a vyběhla z auta ven. Možná mám ráda sex, ale nejsem zboží.

Poštovní schránky otevírají příběhy. Proč ale do prdele musej být všechny moje? A proč jsem si před chvílí musela vzpomenout na toho zazobanýho pitomce? Listuji letáky a hledám neexistující odpověď. Ve skutečnosti tam leží a čeká, až vypadne a já ji seberu ze země. Na papíře vytrženém ze školního sešitu se na mě šklebí všeříkající nápis "ďevko". Myslím, že už vím, kdo mi včera hajloval pod oknem. Usměju se a sama pro sebe utrousím "píchat by chtěl, ale kam se píše háček, nemá ponětí". Seberu se a jdu si zalít kafe. Jsem až děsivě unavená. A to je teprve pondělí.

Práce je jako vždy protivně ubíjející. Všude ticho. Tichá kouřová. Rozečetla jsem jednu knihu. Mladá holka se zamilovala do jednoho staršího muže a vyspala se s ním. Teda ještě se s ním nevyspala, ale jestli ten autor je klišoidní pisálek, což je, vyspí se spolu ve čtvrté kapitole. Může ji srazit náklaďák, dokonce bych to podle názvu i čekala, ale ne ze začátku. Šťastně až do smrti. Fantazie mu tedy nechybí, to musím uznat. Ale líbila se mi tam jedna pasáž, musím si ji pak někam napsat, než tu knížku vrátím.

>>"Lindsay, nemáš někdy pocit, že už jsme se potkali? Víš dřív. Minulé životy," zašeptal mi Richard do ucha.
"Ty na to věříš?"
"Nevěřil jsem. Doteď," řekl mi.
"A proč teď věříš?"
"Protože láska na první pohled neexistuje. A já se do tebe zamiloval." <<

Tohle mi oživilo vzpomínku na Romana. Co když opravdu láska na první pohled neexistuje. Nemám se na něj podívat ještě jednou? A nestalo se to právě tu noc v Esku? Faktem je, že na něj nemůžu přestat myslet. Padla. Cestou domů (už zase) uvažuju nad našim setkáním s bé-padesátdvojkou v ruce. Prý na lásku. Měla jsem to tomu pokrytci chrstnout do očí. Na druhou stranu od něj bylo hezký, že si vzpomněl, že přišel. I Na lásku bych mohla tolerovat. Pořád je to přeci chlap, se kterým jsem spala. Proč jsem se s ním vlastně rozešla? Ach ano, nemilovala jsem ho. Dnes bych možná mohla. Možná. Možná bych ho chtěla vidět. Možná.

"Jestli voláš ohledně té kuchyně, tak jsme se ještě nerozhodli," zahučel na mě v telefonu.

"Myslíš, že kvůli nějaké blbé kuchyni si budu utrácet volný minuty?" Chci ho pozvat na schůzku a jsem na něj jedovatá. Není divu, že jsem dopadla takhle.

"No tak co chceš?" vyštěkl rozzlobeně. Ranila jsem jeho ego. Musím si někam napsat, že mu na tý kuchyni záleží.

"Máš tam manželku?"

"Stojím před hospodou, nechceš přijít?" Hele, jak najednou pookřál. Mám chuť mu to položit. Ale neudělám to. Teď ne.

"Ne." Co to melu?

"Tak proč mi voláš?" Slyšela jsem, jak si usrknul piva. Krátce. Ztrácí trpělivost.

"Chci se s tebou setkat, ale u mě. Tam ne." Proboha, já se s ním snad chci vyspat!

"Posledně, když jsem z tvých dveří vycházel, letěl za mnou i ruční šlehač. Nevím proč, ale nějak k tomu místu nemám důvěru." Zasmála jsem se. Bylo fajn, že jsem se zase mohla zasmát a myslet to vážně.

„Slibuju, že tentokrát nic nepoletí. Psa už taky nemám. Prostě si chci popovídat, Romí,“ ukonejšila jsem ho. V tomhle jsem dobrá. Léta praxe.

„Dobrá,“ svolil a byla bych přísahala, že jsem na druhé straně telefonu uslyšela úsměv. „Za chvíli jsem u tebe. Jen …“

„…dopiješ to pivo. Je mi to jasný.“

Zavěsila jsem. Konečně nějaký pořádný gesto. Když vám zavěsí chlap, je to špatný. Proto si dávám majzla, abych to vždycky byla já, kdo hovor utne. Přeci jen, já dneska určuju pravidla. Jsem na tělocvik hrozný nešika. Kondička taky nic moc. Dneska jsem ale zaběhla rekord.

Měla jsem nejvíc dvacet minut na přípravu. Do karet mi hrálo, že jsem pořádná. Nebo podřadná. Oboje by sedělo.

V ledničce jsem objevila láhev od vína. Prázdnou. Trošku mi připomínala minulou středu. A teď bych klidně přishala, že na mě ta flaška dokonce mrkla. Jsem vážně na dně. Na dně společnosti. Oboje by sedělo.

Láhev jsem dolila džusem a doufala, že ho to pobaví. Na jídlo jsem nechtěla žádné laciné chlebíčky a jednohubky, to je pro zoufalce. Checht, jako bych jím já sama nebyla. Chlebíčky jsou pro slabochy, co si neumí prosadit svůj styl. Takhle to vždycky říkal Prokop a já se toho držím dodnes. Chlapi nikdy nechodí na chlebíčky. Chlapi mají chuť na buchtu. Myslím, že tu nabídnout můžu.

Hlavně, aby přišel. No jasně! Do sprchy!

Na to, že jsem si původně chtěla jen povídat.... Má pověst mě zase dostihla. A právě předbíhá.

Pod proudem horké vody jsem si stále přehrávala celou situaci. Zazvoní. Nikdo nebude otevírat, ale bude rozsvíceno. Zase zazvoní a bude vrtět hlavou. Chvíli po druhém zazvonění zavolám "už běžím" a dám si pořádně na čas. Pak otevřu dveře jen pro mezeru na hlavu, vykouknu s ručníkem na hlavě a řeknu něco jako "myslela jsem, že si dáš to pivo ještě jedno, tak jsem byla ve sprše, ale pojď dál, jen mě omluv, hned se obleču." On půjde dovnitř, já odklušu do koupelny a na mokrý tělo si obleču nějaký vyzývavý tričko. Spíš tílko. S hlubokým výstřihem. A pak budu sázet na to, že naproti mě sedí chlap.

Ale já si opravdu chtěla jen povídat.

Stála jsem v tý pitomý vřelý vodě asi dvanáct miliard let ale nikdo nezazvonil. Roman se na mě úplně vykašlal. Ještě jedno pivo, prej. Na lásku, prej. Kretén. Imbecil. Omezenej idiot. Ulhanej hňup. Paleolitckej dement. Troska. To jsem zvědavá, na co se vymluví. Že je ženatej? Ale prosím vás, na to teď někdo hraje? Navztekaně jsem vzala do ruky mobil a začala listovat seznamem, abych si ho našla. Radek, Radim, Renatka, Renek, Robin, Roman. Zmáčknula jsem tlačítko. Tak. Tak. Tak a tak a tak! Uložit. Zvednula jsem mobil do výšky a usmála se na svůj nový výtvor. Troska! S pocitem vítězství jsem šla spát. Ale neusnula jsem.

Ráno jsem se do schránky pro jistotu podívat nebyla. Mohlo by mě to stát další nesmyslný a rozumpostrádající pokus o navázání kontaktu s dalším z mých ex-milenců. Nemohla jsem si vůbec vybavit, co jsem za ten den všechno vypila, že mě napadla taková kravina.

Tohle byla jedna z největších chyb tohohle roku a já jdu chodit kanálama, kde mě nikdo neuvidí. Anebo půjdu do práce. Vyjde to nastejno.

"Proč tak brzo?" zeptal se Milan. To je jméno mého šéfa.

"Nemohla jsem spát," odvětila jsem nevrle a pokusila se mu nepodívat do očí a rychle se kolem něj protáhnout a zmizet na toaletu.

"Něco tě trápí, Káťo?" Proboha, co se stalo? Proč všichni dělají věci, co normálně nedělají?

"Nic," a neupřímně jsem se na něj usmála. Minulý týden jsem se dívala na Batmana. Právě teď jsem musela vypadat jako Joker.

"Pojď si zakouřit," navrhnul galantně.

"Proč tak brzo? Je půl osmé."

"Nemohla jsi spát," a spiklenecky mrknul. Nefalšovaně jsem se usmála a následovala ho ven. Cigareta mě na nohy postaví.

Dnes jsme si pro změnu sedli na lavičku. Nepřítomně jsem si prohlížela vyškrábané nápisy na dřevěných laťkách. T + A = VSL. Karel je prase. 777 2 něco něco 56 něco, zavolej. Jsem sám, rád dám. Lavička je seznamka. Všechno se točí kolem lásky. A sexu. Lavička spojuje lidi. Doufám, že je jen náhodou, že tu sedím a kouřím se svým šéfem.

Milan se zamyšleně podíval na prodejnu, jakoby viděl až na její druhou stranu. V odrazu výložního skla se mi jeho pohled zdál ustaraný. Zatímco já se po každém šluku vyhrabávala ze včerejška, on do podobné břečky právě zapadal.

"Milane..." začala jsem opatrně o vyfoukla obláček kouře, on však chtěl ukázat, že je stále můj šéf a že nenechá ženu, aby načala konverzaci. Jednou to byl jeho problém a on si ho chtěl vyřešit. Já mu pomohla se rozhoupat, což si samozřejmě nemohl nikdy přiznat. I když vím, že mi za to v duchu nahlas děkoval.

"Musíme zavřít," vychrlil ze sebe a rychle se zadíval do země, jakoby to tím snad považoval za vyřešené. Možná mi neděkoval.

"Co?"

Mlčel.

"Milane, můžeš mi prosím znovu zopakovat, co jsi před chvílí říkal?"

"Stěží tě platím, nic to nevynáší, nikdo u nás nic nekupuje. Že k nám občas přijde zákazník a chce kuchyň za tři sta tisíc nás z toho nevytrhne. Topím se v dluzích, splácím vlastní barák a nemám čím. Jestli mám být upřímný, tak jsem úplně v prdeli." Dostal to ze sebe s takovou vervou, že mi to málem rozcuchalo účes.

Nemám ráda dlouhý rozhovory o ničem. Takže na rovinu: "Jak dlouho už?"

"Tři roky," přiznal schlíple.

"A to za mnou přicházíš až teď? Zrovna teď, když už ses rozhodl - jak jsi sám řekl -, že ten podnik zavřem, sis uvědomil, že bys mi to mohl říct? A že jsem tvoje zaměstnankyně, ex-přítelkyně a kamarádka, to nic? My prostě zavíráme! Zítra třeba, ne?" Každé slovo jsem zdůraznila, abych si byla jistá, že pochopil, že prostě nemůže takhle přijít a bez okolků mi to vmést do tváře.

"Doufal jsem, že to zvládnu."

"Doufat je na hovno." (Ode mě to sedí) "Milane, sakra, to si neuvědomuješ, že tohle není fér?"

"Myslíš, že jsem si snad přál, aby to skončilo takhle?"

"Kolik dlužíš?" Rychle jsem změnila téma.

"Jeden a půl mega. Když to sečtu všechno dohromady. Nevím, za kolik se počítá jedno rozbitý manželství."

"To sis rozbil už dávno." Neměla jsem důvod být na něj jakkoliv milá.

"Já vím."

"To jsem moc ráda, že to víš. Co s tím hodláš dělat? Zrušíš firmu, rozvedeš se a dál? Utopíš se v chlastu? Protože takhle ty bohužel hledáš všechny dveře ven. Ožralej."

"Katko, pro mě to není lehký, rozumíš mi, sakra?"

"Zato já mám důvod k radosti. Dals mi padáka! Jdu volat holkám, to se musí zapít. Juchej. No ty vole, vzpamatuj se."

"Aspoň nikomu nedlužíš! Pochop mě!"

"Nedlužím, protože jsem si nenaložila mozek do lihu. S Markétou jste o tom mluvili?"

"Už týden nespím doma." Zdvihnul hlavu a podíval se na prodejnu kuchyní. Najednou se začel smát. Proč se lidi v takových siutacích vždycky smějí? Je na tom snad něco směšného? Taky jsem se ho na to zeptala.

"Podívej se na ten nápis. Srdce domova," a znovu se začal smát.

Já taky.

Sedla jsem si ke stolu a sáhla po knížce. Nemohla jsem teď přemýšlet nad následky. Musím si dát oddych. Aspoň dnes. Pak si musím najít práci. Novou. Kdo mě tady ale zaměstná? Kdo chce dneska chodit pro rohlíky k "vylízaným pekáčům"? Když si to shrnu, tak jsem sama, kamarádky mám na částečný úvazek a jsem bez peněz. Touží po mně šestnáctiletej skin a matka mi vyčítá, jaká jsem nula. Co mě v týhle díře vlastně drží? Myslím na to půlku života a až teď jsem si uvědomila, že je to opravdu jediný východisko. Zakroutila jsem hlavou a přesunula se ke svému románu. Určitě to půjde řešit i jinak.

>> Lindsay seděla na gauči a zírala na svůj mobil. Upřeně se zaměřila na jeho displej a pokoušela se všechnu svoji duševní sílu využít k tomu, aby se na malé obrazovce objevilo "Volá Richard. Přijmout?". Je to karmou, blesklo jí hlavou. Trhala jsem mouchám křidýlka, teď to mám. Proč žádnej chlap nikdy nezavolá? Nakonec to budu muset udělat sama. Cítím, že Richie je ten pravý. Miluju ho. Ale on nezavolá. Po tom co se včera všechno stalo .... a nezavolá! Nejsem žádná jednorázovka, doufám, že si to uvědomil. Nehledám sex, hledám vztah. Co když jsem včera byla na něj příliš rychlá. Proto byl tak odtažitý! "Jsi si jistá?" zeptal se. No jasně. Ne on, ale já jsem husa. Proboha proč každýho chlapa odradím zrovna tímhle? Richarda se ovšem nezdám. Jdu mu zavolat. Vtom její telefon vypípal známou melodii "přišla ti smska" <<

"Nazdar!" zařval kdosi a rukou mi prásknul do stolu. Leknutím jsem pustila Lindsay a Richarda na koberec. Podívala jsem se nahoru a stál tam Roman.

"Vida," procedila jsem nasupeně.

"To ty uvidíš, teprve. Já ti tu nejsem pro srandu! Myslel jsem, že už jsi dospělá. Doufal jsem marně. Jsi stejně ubohá, jako kdysi. Vzpamatuj se! Jsi nula, rozumíš? Nula! Ty a celej tenhle podnik jste nula! Prostě tohle jsi přehnala!" Sáhl do kapsy a před očima mi podržel papír vytržený ze školního sešitu, na kterém stálo "nasrat!!!"

Zalapala jsem po dechu.

"Takže holčičko, jestli si myslíš, že si se mnout budeš takhle hrát, jsi na omylu. A na nějakou kuchyň zapomeň. S touhle firmou končíme. Vyřiď si to se svým šéfem jak chceš. Fantazii na to máš. Čau!"

Rozvalila jsem se na židli a seděla jako kdyby mě polili cisternou vřelýho kafe. Myslím, že jsem tak i smrděla. Jako vřelý kafe, který nikdo nechce pít. Samozřejmě jsem to nenapsal já. Bylo mi úplně jasné, kdo za to může.

Měla bych se na něj zlobit. Měla bych za ním přijít a seřvat ho jako malýho fracka. Měla bych toho udělat hodně. Ale neudělám.

Vždyť je mu teprve šestnáct.