středa 19. srpna 2009

II. Na zeleno

Nejprve si přečtěte první výherní kapitolu Ukřižovaná od výherce Michala Kočího. Teď moje rádobypokračování:

Už druhý den brečím. Za dva dny letím do Paříže. Na dva dny. Ve dvou.

Protivná dvojka.

S kým poletím? Jak se dostanu na letiště? Chci tam letět? Přeju si navštívit město milenců? Odávížím se vůbec vypadnout z tohoto šíleného místa?

Vypojila jsem si zvonek. Ne, že bych si tím pomohla, Lenka, Romanova manželka, mi málem ve dveřích prokopla okno, jak se snažila být mi co nejblíž a uškrtit mě šňůrou od telefonu. To by si ale musela přinést vlastní.

Když už ji to po patnácti minutách přestalo bavit, slyšela jsem, jak venku všichni rozladěně bučí. Představovali si, jak ze mě, husy pitomé, bude lítat peří, jak mě Lenka namočí do dehtu a postaví před hlas lidu. Všichni se stanou Caesary a budou rozhodovat o mém osudu. Kostky jsou vrženy. Tohle jsem nikde nečetla. Tohle jsem si už dávno vyzkoušela.

Teď už je pět hodin klid. Buď se hádá s Romanem anebo v garáži vyrábí beranidlo.

Podívala jsem se na lžičku, kterou jsem právě vytáhla z hrnku včerejšího kafe. Ve vypouklé straně vidím odraz sebe sama, zohavené zrníčky pražené a povařené kávy. Troska. Vždycky jsem jí byla. Vždycky jí budu. Nepotřebné zboží. Knížka, které vytrhali z každé kapitoly dvě stránky. Chleba zbavený kůrky. Uplakána Káča jsem!

Všechno si moc beru, to je moje slabina. Znovu jsem uchopila lžičku a zadívala se do ní.

"Taková už nebudu!" vykřikla jsem v záchvatu podráždění.

Vstávám a natahuju se po prvním hrnku, co mi přijde pod ruku. Vítězně ho zvedám do vzduchu, abych tím stvrdila, že své rozhodnutí beru vážně. Naglazovaný medvídek
se srdíčkem (řidič pohřebního vozu Ondřej) se na mě usmíval a já si byla vším tak jistá. Do té Paříže pojedu! I kdybych musela vzít matku. Nedejbože.

Rychle se osprchuji a obléknu. Do misky si odsypu poslední zbytky čokoládových müsli a prochřoupám se až na dno. Rozblemtané zbytky ovsa, ořechů a rozinek vyhodím do koše a nádobí hodím do dřezu.

Ve vzduchu je cítit změna.

Sebejistě za sebou zavírám dveře a vyrazím směrem k bytovkám. Nenávidím to místo. Celé sídliště vypadá tak ... nevymaněné z rudé nadvlády. A je centrem místních neonácků, kteří v noci vylézají ze svých osudu lhostejných nor, aby v noci šířili dílo padlého vůdce. Mám z toho dobrý pocit. Nemusím se kvůli nim považovat za spodinu společnosti.

"Je doma Tomáš?" mluvím s kukátkem na dveřích v druhém patře.

"Jsem," zahuhlal.

"Vránová šuká s Bláhou. Pořád jsi doma?"

"Co jako čekáš? Že se ti omluvím? Že si před tebe kleknu? Nebo že to půjdu smazat?"

Usmívám se od ucha k uchu.

"Zbyl ti ještě nějakej sprej?"

"Mám ještě pár zelenejch. Proč jako?"

"A zvládnul bys tu krásnou větičku namalovat Bláhům na vrata?"

*

S Romanem jsem jednou provždy skončila. Jediný jeho pokus se se mnou sejít byl v tu dobu, kdy jsem se zhroutila Milanovi do náručí a dostala od něj ty dvě letenky. Pak ani nezavolal, nestavil se. V noci mi ještě říkal, jak moc se ve mně mýlil a že jsem skvělá. Vynechal jen "světlo mého života" a "zítra se rozvedu", aspoň trocha úcty v něm zbyla. Ale dozvěděla jsem se, že mě miluje a že nedá dopustit, aby mi kdokoli ublížil. Pokud to myslel vážně, měl tomu zabránit. A ne nechat Lenku, aby tu vyřvávala moje jméno ve spojitosti s rozvracečkou manželsví. Jako by už těch cour a flunder nebylo všude dost.

"Ty jsi šílenec," reaguje Petra v telefonu, ale směje se. "K čemu ti to je dobrý, řekni mi."

"Víš, tuhle noc, tu brobulenou, jsem si to uvědomila. Chyba byla vždycky ve mně. Jsem možná Káča, ale svý čerty jsem pustila hned. Dělám svýmu jménu ostudu."

Petra se zase zasmála. "No jak myslíš, ale pořád mi uniká souvislost s tím, že se Heinrich vyřádí na jejich baráku. Co tím získáš?"

"Když dobyli Bastillu, bylo jim to taky úplně k hovnu. Ale jako symbol k nezaplacení. Jestli se chci odpíchnout od svýho ufňukanýho života, potřebuju taky symbol."

"Aspoň si to umíš odůvodnit," přinesla Petra do debaty podivné napětí.

"Nechceš se dnes stavit?" odstranila jsem ho v zárodku.

"Mám důvod nechtít?"

Nesnáším, když někdo začne moc filozofovat. Když si hraje na někoho, kdo ví něco víc a všem se to snaží dát najevo. Zakrývají tím jen fakt, že nebýt chytých keců, jsou tomuhle světu totálně u prdele. O takovejch lidech by se měly dělat studie. To mě najednou přivedlo myšlenkami k Alex.

"Jestli ho máš, tak si ho nech, já musím běžet. Čau," rozloučila jsem se stroze, utnula hovor a zabrousila do seznamu svých kontaktů.

Alena, Aleš, Alda, Alex-Aerobik.

To doplnění "-Aerobik" mě rozesmálo. Jako bych můj seznam plnilo hodně Alex. Alex-výčep. Alex-benzinka. Alex-Brno, Alex-jednorázovka. Žádnej můj chlap se ještě nejmenoval Alex. Asi proto ji tam mám jen jednou. I s aerobikem. Zřejmě reflex.

Zvonil jen chvíli.

"Alena Botorová, u telefonu."

"Alex?" Zmátla mě. Jakápak Alena?

"Ano, to jsem já. S kým mluvím, prosím?"

"Katka."

"Promiňte, ale ..."

"Katka. Aerobik." Vlastní zbraň.

"Aaa, ahoj, Káťo. Co potřebuješ?"

"Chtěla bych probrat ten tvůj výzkum, víš. Život žen na maloměstě."

"Neprovdaných žen," upozornila mě ne zrovna taktně. Kdybych dnes nepálila mosty, asi by mě to zamrzelo.

"Tak. Mohly bychom se sejít? Jen tak na kafe, pokecat, napít se něčeho. Co myslíš? Nevadilo by ti?"

Vzdychla. "Ráda bych, ale jsem v Praze. Jedině, že bys přijela. Přítel mi totiž půjčí auto až v pondělí, jel za rodinou do Bratislavy, takže se tam na vaši stranu vůbec nedostanu, promiň."

"Myslím, že to nebude problém," ujistila jsem ji i sama sebe.

*

Stojím před nádražím, opírám se o reklamní tabuli a kouřím. Levou rukou se držím za pravý loket. Stojím tam, jak kurva, co tejden nedržela ptáka v ruce. Tomáš si všechno barvil svýma barvičkama. Přemýšlím, jestli toho slibu, který jsem mu dala, nebudu litovat.

Prohlížím si lidi a čekám, až se někde objeví Alena-Alex-Aerobik. Praha je zvláštní. Cítím v ní sebe. Roztěkaná, nezastavitelná, pořád na jiném místě. Praha se za sebe neohlíží. Stále vpřed. Kdo se otočí, kdo se zastaví, toho ušlape. Úžasný. Nikdo se tu o mě nestará a já se nemusím starat o nikoho. Jsem bod. Tečka. Nic. Jedna z milionu. Miluju to.

Nikdy jsem neměla sex s Prahou. O důvod víc, proč tu žít.

Druhá cigareta. Alex se neobjevuje. Lidí přibývá. Náhle mi začne zvonit telefon. Přitáhnu si kabelku přes rameno a rozepínám zip. Jednou rukou to jde těžko. Vložím kabelku mezi stehna a sevřu ji, jednou rukou zápasím se zipem, druhou poklepávám na svoje retko. El-emka. Lightky. Vyzvánění je čím dál hlasitějí. Kdybych měla čas se koukat na obličeje kolemjdoucích, koukala bych se. Jediné, co bych ale zahlédla, by byl nezájem. A pravděpodobně bych ho milovala.

"Do prdele!" křiknu a na to zoufalé zvolání mobil začne řvát ještě víc nahlas. Naštvaně pustím cigaretu a vztekle ji zašlápnu.

"Konečně!" Zip povolil. Rychle vytahuju mobil a když na displeji vidím "Matka" otráveně přiložím palec k reproduktoru a čekám, až se přístroj vybrní. Nemám náladu na její fňukání a výčitky. Měla jsem ho zvednout.

Smutně se koukám na slabý dým, linoucí se z uzemněné cigaretky a uvědomím si, jak zbrklá jsem byla. Šmahem už mám v puse další. Dvakrát vyfouknu.

"Ahoj, promiň, že takhle pozdě, ale problémy, znáš to," vychrlí na mě ze zálohy a já se zakuckám.

"No, vlastně ani ne," odvážím se oponovat a vzpamatovávám se z náletu.

"Proberem na kafi. Jen, prosímtě, mohla bys típnout tu cigaretu? Dělá se mi hrozně zle z kouře, děda kouříval a já od té doby prostě nesnesu ten zápach," poprosí a odhrne si vlasy z čela. Zamrká.

Co nadělám?

Já bez mrknutí rozmačkám svého nikotinového kamaráda o obrubník a nedám ani koutkem oka znát, že mám škrtící náladu. Pak ji následuju. Kráčíme mlčky vedle sebe a samy sebe si vlastně nevšímáme. Poočku ji však stále sleduji a přemítám, proč jsem tak nutně vlastně chtěla vidět zrovna ji. Jestli jsem si jistá, zda chci podniknout tyhle kroky. A jestli jsem se dnes nezbláznila, když jsem za jeden pitomý slib donutila Heinricha, aby se za mě pomstil na cizích vratech.

Pomsta.

Co je na tom vlastně pomsty? Je to můj vztek rozstříkaný v kapičkách zelené barvy. Moje tvrdohlavost.

HEJ!

Už zase polevuju. Znova a znova si říkám, že bych na sobě měla nechat štípat dříví. Nemůžu být stále tak hodná. Na všechny. Nebo aspoň na tu část světa, se kterou jsem nepročítala kamasútru od začátku do konce.

*

Malá kavárnička vtěsnaná mezi dvě obrovské budovy mi znovu přivolala starý pocit, že Praha zmizela a jsem zpátky tam u nás. Alex nemohla k mé zpovědi vybrat vhodnější místo. Objednaly jsme si obě vídeň a Alex zamířila k místu úplně vzadu. Čím dál tím líp.

"Ták," usmála se.

Opětuji úsměv a snažím se dívat kamkoliv jinam, než do jejích tmavých očí. Co, že se jí to vlastně chystám říct? Cizince, se kterou sdílím jen propocenou hodinu a půl sebemrskačství, kterému někdo říká aerobik? Není to nějaký můj další úlet?

A dost!

"Nechceš se mnou na víkend do Paříže?" vyjede ze mě zběsile.

"Co?" vyjekne překvapeně.

Co? vyjeknu překvapeně. Jen ne nahlas. Zařvu to v duchu sama na sebe.

*

Je osm hodin ráno středoevropského času a za dvacet minut naše letadlo přistane na letišti Charles de Gaulle v metropoli Francie. Vše nasvědčuje tomu, že spontánní akce budou mé druhé já doprovázat zbytek života.

*

"Nemám zavazadla," namítla jsem.

"Máš kreditku a letenky?" zněla její odpověď. Odpovídá otázkou. Sakra.

"Mám," odpověděla jsem po krátkém zamyšlení a prohrabání kabelky

"Paříž! Přemýšlej! Všechno si nakoupíš tam."

"To bych prvně musela mít za co," ušklíbla jsem se.

Alex se na mě podezřívavě podívala a uskrla si kávy, kterou jí před chvílí přinesli.

"Ty jsi tohle neplánovala, že ne? Chtěla jsi mi říct něco jiného? Tahleta..... Paříž, to z tebe prostě vypadlo, viď?"

I přesto, že jsem se pokoušela změnit, schlíple jsem sklopila uši. Budu muset s pravdou ven.

"Nicméně to neznamená, že tvou, ehm, no, řekněme unáhlenou nabídku odmítám. Kdy odlétáme?"

*

Je za deset půl deváté středoevropského času. Letadlo dosedlo na runway a letuška ve čtyřech jazycích všem děkovala a my tleskali pilotovi, že nás nezabil.

Dalších dvacet minut se motáme na kontrolách, než z toho bludiště unikneme ven.

Stojíme před vstupní halou a mám dojem, že v dálce vidím Sacré Coeur.

"Tohle je ta Paříž?" zeptá se Alex a mile se usměje.

Bez odpovědi si z kabelky vytáhnu poslední krabičku L&M a na spodu nahmatám sirky. Zapálím si. Slastně potáhnu a konečně uvolněná vyfouknu lehký obláček přímo proti bílé bazilice. Představím si ji celou zelenou, postříkanou Tomášovým sprejem. Pobaveně se zasměju.

"Jo, to je ona."

neděle 9. srpna 2009

I. Na druhý pohled

Každé ráno se podívám do schránky. Každé ráno čekám, že mi někdo napíše. Jsem jako malá holka, co věří, že jednou vážně přijede princ a vezme si mě do svého zámku. Tuhle zkušenost už mám bohužel taky za sebou. Jmenoval se Kamil, přijel v jaguáru a bylo mu padesát. "Vemu tě," řekl. Já se představila jako Katka, opřela jsem kolo o plot a nastoupila si. Bylo mi dvacet.

"Chlapi mě za tebou poslali," načal konverzaci.
"Myslíš Petr, Radim a tak?"
"Jo."
"Se starýma nespím."
"Já zas nespím s holkama. Kamarád má narozeniny." Pak významně zamrkal na peněženku, která ležela na palubní desce.

Za pět minut dvanáct jsem naštěstí donutila toho pitomce zastavit a vyběhla z auta ven. Možná mám ráda sex, ale nejsem zboží.

Poštovní schránky otevírají příběhy. Proč ale do prdele musej být všechny moje? A proč jsem si před chvílí musela vzpomenout na toho zazobanýho pitomce? Listuji letáky a hledám neexistující odpověď. Ve skutečnosti tam leží a čeká, až vypadne a já ji seberu ze země. Na papíře vytrženém ze školního sešitu se na mě šklebí všeříkající nápis "ďevko". Myslím, že už vím, kdo mi včera hajloval pod oknem. Usměju se a sama pro sebe utrousím "píchat by chtěl, ale kam se píše háček, nemá ponětí". Seberu se a jdu si zalít kafe. Jsem až děsivě unavená. A to je teprve pondělí.

Práce je jako vždy protivně ubíjející. Všude ticho. Tichá kouřová. Rozečetla jsem jednu knihu. Mladá holka se zamilovala do jednoho staršího muže a vyspala se s ním. Teda ještě se s ním nevyspala, ale jestli ten autor je klišoidní pisálek, což je, vyspí se spolu ve čtvrté kapitole. Může ji srazit náklaďák, dokonce bych to podle názvu i čekala, ale ne ze začátku. Šťastně až do smrti. Fantazie mu tedy nechybí, to musím uznat. Ale líbila se mi tam jedna pasáž, musím si ji pak někam napsat, než tu knížku vrátím.

>>"Lindsay, nemáš někdy pocit, že už jsme se potkali? Víš dřív. Minulé životy," zašeptal mi Richard do ucha.
"Ty na to věříš?"
"Nevěřil jsem. Doteď," řekl mi.
"A proč teď věříš?"
"Protože láska na první pohled neexistuje. A já se do tebe zamiloval." <<

Tohle mi oživilo vzpomínku na Romana. Co když opravdu láska na první pohled neexistuje. Nemám se na něj podívat ještě jednou? A nestalo se to právě tu noc v Esku? Faktem je, že na něj nemůžu přestat myslet. Padla. Cestou domů (už zase) uvažuju nad našim setkáním s bé-padesátdvojkou v ruce. Prý na lásku. Měla jsem to tomu pokrytci chrstnout do očí. Na druhou stranu od něj bylo hezký, že si vzpomněl, že přišel. I Na lásku bych mohla tolerovat. Pořád je to přeci chlap, se kterým jsem spala. Proč jsem se s ním vlastně rozešla? Ach ano, nemilovala jsem ho. Dnes bych možná mohla. Možná. Možná bych ho chtěla vidět. Možná.

"Jestli voláš ohledně té kuchyně, tak jsme se ještě nerozhodli," zahučel na mě v telefonu.
"Myslíš, že kvůli nějaké blbé kuchyni si budu utrácet volný minuty?" Chci ho pozvat na schůzku a jsem na něj jedovatá. Není divu, že jsem dopadla takhle.
"No tak co chceš?" vyštěkl rozzlobeně. Ranila jsem jeho ego. Musím si někam napsat, že mu na tý kuchyni záleží.
"Máš tam manželku?"
"Stojím před hospodou, nechceš přijít?" Hele, jak najednou pookřál. Mám chuť mu to položit. Ale neudělám to. Teď ne.
"Ne." Co to melu?
"Tak proč mi voláš?" Slyšela jsem, jak si usrknul piva. Krátce. Ztrácí trpělivost.
"Chci se s tebou setkat, ale u mě. Tam ne." Proboha, já se s ním snad chci vyspat!
"Posledně, když jsem z tvých dveří vycházel, letěl za mnou i ruční šlehač. Nevím proč, ale nějak k tomu místu nemám důvěru." Zasmála jsem se. Bylo fajn, že jsem se zase mohla zasmát a myslet to vážně.
„Slibuju, že tentokrát nic nepoletí. Psa už taky nemám. Prostě si chci popovídat, Romí,“ ukonejšila jsem ho. V tomhle jsem dobrá. Léta praxe.
„Dobrá,“ svolil a byla bych přísahala, že jsem na druhé straně telefonu uslyšela úsměv. „Za chvíli jsem u tebe. Jen …“
„…dopiješ to pivo. Je mi to jasný.“

Zavěsila jsem. Konečně nějaký pořádný gesto. Když vám zavěsí chlap, je to špatný. Proto si dávám majzla, abych to vždycky byla já, kdo hovor utne. Přeci jen, já dneska určuju pravidla. Jsem na tělocvik hrozný nešika. Kondička taky nic moc. Dneska jsem ale zaběhla rekord.

Měla jsem nejvíc dvacet minut na přípravu. Do karet mi hrálo, že jsem pořádná. Nebo podřadná. Oboje by sedělo.

V ledničce jsem objevila láhev od vína. Prázdnou. Trošku mi připomínala minulou středu. A teď bych klidně přishala, že na mě ta flaška dokonce mrkla. Jsem vážně na dně. Na dně společnosti. Oboje by sedělo.

Láhev jsem dolila džusem a doufala, že ho to pobaví. Na jídlo jsem nechtěla žádné laciné chlebíčky a jednohubky, to je pro zoufalce. Checht, jako bych jím já sama nebyla. Chlebíčky jsou pro slabochy, co si neumí prosadit svůj styl. Takhle to vždycky říkal Prokop a já se toho držím dodnes. Chlapi nikdy nechodí na chlebíčky. Chlapi mají chuť na buchtu. Myslím, že tu nabídnout můžu.

Hlavně, aby přišel. No jasně! Do sprchy!
Na to, že jsem si původně chtěla jen povídat.... Má pověst mě zase dostihla. A právě předbíhá.

Pod proudem horké vody jsem si stále přehrávala celou situaci. Zazvoní. Nikdo nebude otevírat, ale bude rozsvíceno. Zase zazvoní a bude vrtět hlavou. Chvíli po druhém zazvonění zavolám "už běžím" a dám si pořádně na čas. Pak otevřu dveře jen pro mezeru na hlavu, vykouknu s ručníkem na hlavě a řeknu něco jako "myslela jsem, že si dáš to pivo ještě jedno, tak jsem byla ve sprše, ale pojď dál, jen mě omluv, hned se obleču." On půjde dovnitř, já odklušu do koupelny a na mokrý tělo si obleču nějaký vyzývavý tričko. Spíš tílko. S hlubokým výstřihem. A pak budu sázet na to, že naproti mě sedí chlap.

Ale já si opravdu chtěla jen povídat.

Stála jsem v tý pitomý vřelý vodě asi dvanáct miliard let ale nikdo nezazvonil. Roman se na mě úplně vykašlal. Ještě jedno pivo, prej. Na lásku, prej. Kretén. Imbecil. Omezenej idiot. Ulhanej hňup. Paleolitckej dement. Troska. To jsem zvědavá, na co se vymluví. Že je ženatej? Ale prosím vás, na to teď někdo hraje? Navztekaně jsem vzala do ruky mobil a začala listovat seznamem, abych si ho našla. Radek, Radim, Renatka, Renek, Robin, Roman. Zmáčknula jsem tlačítko. Tak. Tak. Tak a tak a tak! Uložit. Zvednula jsem mobil do výšky a usmála se na svůj nový výtvor. Troska! S pocitem vítězství jsem šla spát. Ale neusnula jsem.

Ráno jsem se do schránky pro jistotu podívat nebyla. Mohlo by mě to stát další nesmyslný a rozumpostrádající pokus o navázání kontaktu s dalším z mých ex-milenců. Nemohla jsem si vůbec vybavit, co jsem za ten den všechno vypila, že mě napadla taková kravina.

Tohle byla jedna z největších chyb tohohle roku a já jdu chodit kanálama, kde mě nikdo neuvidí. Anebo půjdu do práce. Vyjde to nastejno.

"Proč tak brzo?" zeptal se Milan. To je jméno mého šéfa.
"Nemohla jsem spát," odvětila jsem nevrle a pokusila se mu nepodívat do očí a rychle se kolem něj protáhnout a zmizet na toaletu.
"Něco tě trápí, Káťo?" Proboha, co se stalo? Proč všichni dělají věci, co normálně nedělají?
"Nic," a neupřímně jsem se na něj usmála. Minulý týden jsem se dívala na Batmana. Právě teď jsem musela vypadat jako Joker.
"Pojď si zakouřit," navrhnul galantně.
"Proč tak brzo? Je půl osmé."
"Nemohla jsi spát," a spiklenecky mrknul. Nefalšovaně jsem se usmála a následovala ho ven. Cigareta mě na nohy postaví.

Dnes jsme si pro změnu sedli na lavičku. Nepřítomně jsem si prohlížela vyškrábané nápisy na dřevěných laťkách. T + A = VSL. Karel je prase. 777 2 něco něco 56 něco, zavolej. Jsem sám, rád dám. Lavička je seznamka. Všechno se točí kolem lásky. A sexu. Lavička spojuje lidi. Doufám, že je jen náhodou, že tu sedím a kouřím se svým šéfem.

Milan se zamyšleně podíval na prodejnu, jakoby viděl až na její druhou stranu. V odrazu výložního skla se mi jeho pohled zdál ustaraný. Zatímco já se po každém šluku vyhrabávala ze včerejška, on do podobné břečky právě zapadal.

"Milane..." začala jsem opatrně o vyfoukla obláček kouře, on však chtěl ukázat, že je stále můj šéf a že nenechá ženu, aby načala konverzaci. Jednou to byl jeho problém a on si ho chtěl vyřešit. Já mu pomohla se rozhoupat, což si samozřejmě nemohl nikdy přiznat. I když vím, že mi za to v duchu nahlas děkoval.
"Musíme zavřít," vychrlil ze sebe a rychle se zadíval do země, jakoby to tím snad považoval za vyřešené. Možná mi neděkoval.
"Co?"
Mlčel.
"Milane, můžeš mi prosím znovu zopakovat, co jsi před chvílí říkal?"
"Stěží tě platím, nic to nevynáší, nikdo u nás nic nekupuje. Že k nám občas přijde zákazník a chce kuchyň za tři sta tisíc nás z toho nevytrhne. Topím se v dluzích, splácím vlastní barák a nemám čím. Jestli mám být upřímný, tak jsem úplně v prdeli." Dostal to ze sebe s takovou vervou, že mi to málem rozcuchalo účes.
Nemám ráda dlouhý rozhovory o ničem. Takže na rovinu: "Jak dlouho už?"
"Tři roky," přiznal schlíple.
"A to za mnou přicházíš až teď? Zrovna teď, když už ses rozhodl - jak jsi sám řekl -, že ten podnik zavřem, sis uvědomil, že bys mi to mohl říct? A že jsem tvoje zaměstnankyně, ex-přítelkyně a kamarádka, to nic? My prostě zavíráme! Zítra třeba, ne?" Každé slovo jsem zdůraznila, abych si byla jistá, že pochopil, že prostě nemůže takhle přijít a bez okolků mi to vmést do tváře.
"Doufal jsem, že to zvládnu."
"Doufat je na hovno." (Ode mě to sedí) "Milane, sakra, to si neuvědomuješ, že tohle není fér?"
"Myslíš, že jsem si snad přál, aby to skončilo takhle?"
"Kolik dlužíš?" Rychle jsem změnila téma.
"Jeden a půl mega. Když to sečtu všechno dohromady. Nevím, za kolik se počítá jedno rozbitý manželství."
"To sis rozbil už dávno." Neměla jsem důvod být na něj jakkoliv milá.
"Já vím."
"To jsem moc ráda, že to víš. Co s tím hodláš dělat? Zrušíš firmu, rozvedeš se a dál? Utopíš se v chlastu? Protože takhle ty bohužel hledáš všechny dveře ven. Ožralej."
"Katko, pro mě to není lehký, rozumíš mi, sakra?"
"Zato já mám důvod k radosti. Dals mi padáka! Jdu volat holkám, to se musí zapít. Juchej. No ty vole, vzpamatuj se."
"Aspoň nikomu nedlužíš! Pochop mě!"
"Nedlužím, protože jsem si nenaložila mozek do lihu. S Markétou jste o tom mluvili?"
"Už týden nespím doma." Zdvihnul hlavu a podíval se na prodejnu kuchyní. Najednou se začel smát. Proč se lidi v takových siutacích vždycky smějí? Je na tom snad něco směšného? Taky jsem se ho na to zeptala.
"Podívej se na ten nápis. Srdce domova," a znovu se začal smát.
Já taky.

Sedla jsem si ke stolu a sáhla po knížce. Nemohla jsem teď přemýšlet nad následky. Musím si dát oddych. Aspoň dnes. Pak si musím najít práci. Novou. Kdo mě tady ale zaměstná? Kdo chce dneska chodit pro rohlíky k "vylízaným pekáčům"? Když si to shrnu, tak jsem sama, kamarádky mám na částečný úvazek a jsem bez peněz. Touží po mně šestnáctiletej skin a matka mi vyčítá, jaká jsem nula. Co mě v týhle díře vlastně drží? Myslím na to půlku života a až teď jsem si uvědomila, že je to opravdu jediný východisko. Zakroutila jsem hlavou a přesunula se ke svému románu. Určitě to půjde řešit i jinak.

>> Lindsay seděla na gauči a zírala na svůj mobil. Upřeně se zaměřila na jeho displej a pokoušela se všechnu svoji duševní sílu využít k tomu, aby se na malé obrazovce objevilo "Volá Richard. Přijmout?". Je to karmou, blesklo jí hlavou. Trhala jsem mouchám křidýlka, teď to mám. Proč žádnej chlap nikdy nezavolá? Nakonec to budu muset udělat sama. Cítím, že Richie je ten pravý. Miluju ho. Ale on nezavolá. Po tom co se včera všechno stalo .... a nezavolá! Nejsem žádná jednorázovka, doufám, že si to uvědomil. Nehledám sex, hledám vztah. Co když jsem včera byla na něj příliš rychlá. Proto byl tak odtažitý! "Jsi si jistá?" zeptal se. No jasně. Ne on, ale já jsem husa. Proboha proč každýho chlapa odradím zrovna tímhle? Richarda se ovšem nezdám. Jdu mu zavolat. Vtom její telefon vypípal známou melodii "přišla ti smska" <<

"Nazdar!" zařval kdosi a rukou mi prásknul do stolu. Leknutím jsem pustila Lindsay a Richarda na koberec. Podívala jsem se nahoru a stál tam Roman.
"Vida," procedila jsem nasupeně.
"To ty uvidíš, teprve. Já ti tu nejsem pro srandu! Myslel jsem, že už jsi dospělá. Doufal jsem marně. Jsi stejně ubohá, jako kdysi. Vzpamatuj se! Jsi nula, rozumíš? Nula! Ty a celej tenhle podnik jste nula! Prostě tohle jsi přehnala!" Sáhl do kapsy a před očima mi podržel papír vytržený ze školního sešitu, na kterém stálo "nasrat!!!"

Zalapala jsem po dechu.

"Takže holčičko, jestli si myslíš, že si se mnout budeš takhle hrát, jsi na omylu. A na nějakou kuchyň zapomeň. S touhle firmou končíme. Vyřiď si to se svým šéfem jak chceš. Fantazii na to máš. Čau!"

Rozvalila jsem se na židli a seděla jako kdyby mě polili cisternou vřelýho kafe. Myslím, že jsem tak i smrděla. Jako vřelý kafe, který nikdo nechce pít. Samozřejmě jsem to nenapsal já. Bylo mi úplně jasné, kdo za to může.

Měla bych se na něj zlobit. Měla bych za ním přijít a seřvat ho jako malýho fracka. Měla bych toho udělat hodně. Ale neudělám.

Vždyť je mu teprve šestnáct.