I. Na druhý pohled

Každé ráno se podívám do schránky. Každé ráno čekám, že mi někdo napíše. Jsem jako malá holka, co věří, že jednou vážně přijede princ a vezme si mě do svého zámku. Tuhle zkušenost už mám bohužel taky za sebou. Jmenoval se Kamil, přijel v jaguáru a bylo mu padesát. "Vemu tě," řekl. Já se představila jako Katka, opřela jsem kolo o plot a nastoupila si. Bylo mi dvacet.

"Chlapi mě za tebou poslali," načal konverzaci.
"Myslíš Petr, Radim a tak?"
"Jo."
"Se starýma nespím."
"Já zas nespím s holkama. Kamarád má narozeniny." Pak významně zamrkal na peněženku, která ležela na palubní desce.

Za pět minut dvanáct jsem naštěstí donutila toho pitomce zastavit a vyběhla z auta ven. Možná mám ráda sex, ale nejsem zboží.

Poštovní schránky otevírají příběhy. Proč ale do prdele musej být všechny moje? A proč jsem si před chvílí musela vzpomenout na toho zazobanýho pitomce? Listuji letáky a hledám neexistující odpověď. Ve skutečnosti tam leží a čeká, až vypadne a já ji seberu ze země. Na papíře vytrženém ze školního sešitu se na mě šklebí všeříkající nápis "ďevko". Myslím, že už vím, kdo mi včera hajloval pod oknem. Usměju se a sama pro sebe utrousím "píchat by chtěl, ale kam se píše háček, nemá ponětí". Seberu se a jdu si zalít kafe. Jsem až děsivě unavená. A to je teprve pondělí.

Práce je jako vždy protivně ubíjející. Všude ticho. Tichá kouřová. Rozečetla jsem jednu knihu. Mladá holka se zamilovala do jednoho staršího muže a vyspala se s ním. Teda ještě se s ním nevyspala, ale jestli ten autor je klišoidní pisálek, což je, vyspí se spolu ve čtvrté kapitole. Může ji srazit náklaďák, dokonce bych to podle názvu i čekala, ale ne ze začátku. Šťastně až do smrti. Fantazie mu tedy nechybí, to musím uznat. Ale líbila se mi tam jedna pasáž, musím si ji pak někam napsat, než tu knížku vrátím.

>>"Lindsay, nemáš někdy pocit, že už jsme se potkali? Víš dřív. Minulé životy," zašeptal mi Richard do ucha.
"Ty na to věříš?"
"Nevěřil jsem. Doteď," řekl mi.
"A proč teď věříš?"
"Protože láska na první pohled neexistuje. A já se do tebe zamiloval." <<

Tohle mi oživilo vzpomínku na Romana. Co když opravdu láska na první pohled neexistuje. Nemám se na něj podívat ještě jednou? A nestalo se to právě tu noc v Esku? Faktem je, že na něj nemůžu přestat myslet. Padla. Cestou domů (už zase) uvažuju nad našim setkáním s bé-padesátdvojkou v ruce. Prý na lásku. Měla jsem to tomu pokrytci chrstnout do očí. Na druhou stranu od něj bylo hezký, že si vzpomněl, že přišel. I Na lásku bych mohla tolerovat. Pořád je to přeci chlap, se kterým jsem spala. Proč jsem se s ním vlastně rozešla? Ach ano, nemilovala jsem ho. Dnes bych možná mohla. Možná. Možná bych ho chtěla vidět. Možná.

"Jestli voláš ohledně té kuchyně, tak jsme se ještě nerozhodli," zahučel na mě v telefonu.

"Myslíš, že kvůli nějaké blbé kuchyni si budu utrácet volný minuty?" Chci ho pozvat na schůzku a jsem na něj jedovatá. Není divu, že jsem dopadla takhle.

"No tak co chceš?" vyštěkl rozzlobeně. Ranila jsem jeho ego. Musím si někam napsat, že mu na tý kuchyni záleží.

"Máš tam manželku?"

"Stojím před hospodou, nechceš přijít?" Hele, jak najednou pookřál. Mám chuť mu to položit. Ale neudělám to. Teď ne.

"Ne." Co to melu?

"Tak proč mi voláš?" Slyšela jsem, jak si usrknul piva. Krátce. Ztrácí trpělivost.

"Chci se s tebou setkat, ale u mě. Tam ne." Proboha, já se s ním snad chci vyspat!

"Posledně, když jsem z tvých dveří vycházel, letěl za mnou i ruční šlehač. Nevím proč, ale nějak k tomu místu nemám důvěru." Zasmála jsem se. Bylo fajn, že jsem se zase mohla zasmát a myslet to vážně.

„Slibuju, že tentokrát nic nepoletí. Psa už taky nemám. Prostě si chci popovídat, Romí,“ ukonejšila jsem ho. V tomhle jsem dobrá. Léta praxe.

„Dobrá,“ svolil a byla bych přísahala, že jsem na druhé straně telefonu uslyšela úsměv. „Za chvíli jsem u tebe. Jen …“

„…dopiješ to pivo. Je mi to jasný.“

Zavěsila jsem. Konečně nějaký pořádný gesto. Když vám zavěsí chlap, je to špatný. Proto si dávám majzla, abych to vždycky byla já, kdo hovor utne. Přeci jen, já dneska určuju pravidla. Jsem na tělocvik hrozný nešika. Kondička taky nic moc. Dneska jsem ale zaběhla rekord.

Měla jsem nejvíc dvacet minut na přípravu. Do karet mi hrálo, že jsem pořádná. Nebo podřadná. Oboje by sedělo.

V ledničce jsem objevila láhev od vína. Prázdnou. Trošku mi připomínala minulou středu. A teď bych klidně přishala, že na mě ta flaška dokonce mrkla. Jsem vážně na dně. Na dně společnosti. Oboje by sedělo.

Láhev jsem dolila džusem a doufala, že ho to pobaví. Na jídlo jsem nechtěla žádné laciné chlebíčky a jednohubky, to je pro zoufalce. Checht, jako bych jím já sama nebyla. Chlebíčky jsou pro slabochy, co si neumí prosadit svůj styl. Takhle to vždycky říkal Prokop a já se toho držím dodnes. Chlapi nikdy nechodí na chlebíčky. Chlapi mají chuť na buchtu. Myslím, že tu nabídnout můžu.

Hlavně, aby přišel. No jasně! Do sprchy!

Na to, že jsem si původně chtěla jen povídat.... Má pověst mě zase dostihla. A právě předbíhá.

Pod proudem horké vody jsem si stále přehrávala celou situaci. Zazvoní. Nikdo nebude otevírat, ale bude rozsvíceno. Zase zazvoní a bude vrtět hlavou. Chvíli po druhém zazvonění zavolám "už běžím" a dám si pořádně na čas. Pak otevřu dveře jen pro mezeru na hlavu, vykouknu s ručníkem na hlavě a řeknu něco jako "myslela jsem, že si dáš to pivo ještě jedno, tak jsem byla ve sprše, ale pojď dál, jen mě omluv, hned se obleču." On půjde dovnitř, já odklušu do koupelny a na mokrý tělo si obleču nějaký vyzývavý tričko. Spíš tílko. S hlubokým výstřihem. A pak budu sázet na to, že naproti mě sedí chlap.

Ale já si opravdu chtěla jen povídat.

Stála jsem v tý pitomý vřelý vodě asi dvanáct miliard let ale nikdo nezazvonil. Roman se na mě úplně vykašlal. Ještě jedno pivo, prej. Na lásku, prej. Kretén. Imbecil. Omezenej idiot. Ulhanej hňup. Paleolitckej dement. Troska. To jsem zvědavá, na co se vymluví. Že je ženatej? Ale prosím vás, na to teď někdo hraje? Navztekaně jsem vzala do ruky mobil a začala listovat seznamem, abych si ho našla. Radek, Radim, Renatka, Renek, Robin, Roman. Zmáčknula jsem tlačítko. Tak. Tak. Tak a tak a tak! Uložit. Zvednula jsem mobil do výšky a usmála se na svůj nový výtvor. Troska! S pocitem vítězství jsem šla spát. Ale neusnula jsem.

Ráno jsem se do schránky pro jistotu podívat nebyla. Mohlo by mě to stát další nesmyslný a rozumpostrádající pokus o navázání kontaktu s dalším z mých ex-milenců. Nemohla jsem si vůbec vybavit, co jsem za ten den všechno vypila, že mě napadla taková kravina.

Tohle byla jedna z největších chyb tohohle roku a já jdu chodit kanálama, kde mě nikdo neuvidí. Anebo půjdu do práce. Vyjde to nastejno.

"Proč tak brzo?" zeptal se Milan. To je jméno mého šéfa.

"Nemohla jsem spát," odvětila jsem nevrle a pokusila se mu nepodívat do očí a rychle se kolem něj protáhnout a zmizet na toaletu.

"Něco tě trápí, Káťo?" Proboha, co se stalo? Proč všichni dělají věci, co normálně nedělají?

"Nic," a neupřímně jsem se na něj usmála. Minulý týden jsem se dívala na Batmana. Právě teď jsem musela vypadat jako Joker.

"Pojď si zakouřit," navrhnul galantně.

"Proč tak brzo? Je půl osmé."

"Nemohla jsi spát," a spiklenecky mrknul. Nefalšovaně jsem se usmála a následovala ho ven. Cigareta mě na nohy postaví.

Dnes jsme si pro změnu sedli na lavičku. Nepřítomně jsem si prohlížela vyškrábané nápisy na dřevěných laťkách. T + A = VSL. Karel je prase. 777 2 něco něco 56 něco, zavolej. Jsem sám, rád dám. Lavička je seznamka. Všechno se točí kolem lásky. A sexu. Lavička spojuje lidi. Doufám, že je jen náhodou, že tu sedím a kouřím se svým šéfem.

Milan se zamyšleně podíval na prodejnu, jakoby viděl až na její druhou stranu. V odrazu výložního skla se mi jeho pohled zdál ustaraný. Zatímco já se po každém šluku vyhrabávala ze včerejška, on do podobné břečky právě zapadal.

"Milane..." začala jsem opatrně o vyfoukla obláček kouře, on však chtěl ukázat, že je stále můj šéf a že nenechá ženu, aby načala konverzaci. Jednou to byl jeho problém a on si ho chtěl vyřešit. Já mu pomohla se rozhoupat, což si samozřejmě nemohl nikdy přiznat. I když vím, že mi za to v duchu nahlas děkoval.

"Musíme zavřít," vychrlil ze sebe a rychle se zadíval do země, jakoby to tím snad považoval za vyřešené. Možná mi neděkoval.

"Co?"

Mlčel.

"Milane, můžeš mi prosím znovu zopakovat, co jsi před chvílí říkal?"

"Stěží tě platím, nic to nevynáší, nikdo u nás nic nekupuje. Že k nám občas přijde zákazník a chce kuchyň za tři sta tisíc nás z toho nevytrhne. Topím se v dluzích, splácím vlastní barák a nemám čím. Jestli mám být upřímný, tak jsem úplně v prdeli." Dostal to ze sebe s takovou vervou, že mi to málem rozcuchalo účes.

Nemám ráda dlouhý rozhovory o ničem. Takže na rovinu: "Jak dlouho už?"

"Tři roky," přiznal schlíple.

"A to za mnou přicházíš až teď? Zrovna teď, když už ses rozhodl - jak jsi sám řekl -, že ten podnik zavřem, sis uvědomil, že bys mi to mohl říct? A že jsem tvoje zaměstnankyně, ex-přítelkyně a kamarádka, to nic? My prostě zavíráme! Zítra třeba, ne?" Každé slovo jsem zdůraznila, abych si byla jistá, že pochopil, že prostě nemůže takhle přijít a bez okolků mi to vmést do tváře.

"Doufal jsem, že to zvládnu."

"Doufat je na hovno." (Ode mě to sedí) "Milane, sakra, to si neuvědomuješ, že tohle není fér?"

"Myslíš, že jsem si snad přál, aby to skončilo takhle?"

"Kolik dlužíš?" Rychle jsem změnila téma.

"Jeden a půl mega. Když to sečtu všechno dohromady. Nevím, za kolik se počítá jedno rozbitý manželství."

"To sis rozbil už dávno." Neměla jsem důvod být na něj jakkoliv milá.

"Já vím."

"To jsem moc ráda, že to víš. Co s tím hodláš dělat? Zrušíš firmu, rozvedeš se a dál? Utopíš se v chlastu? Protože takhle ty bohužel hledáš všechny dveře ven. Ožralej."

"Katko, pro mě to není lehký, rozumíš mi, sakra?"

"Zato já mám důvod k radosti. Dals mi padáka! Jdu volat holkám, to se musí zapít. Juchej. No ty vole, vzpamatuj se."

"Aspoň nikomu nedlužíš! Pochop mě!"

"Nedlužím, protože jsem si nenaložila mozek do lihu. S Markétou jste o tom mluvili?"

"Už týden nespím doma." Zdvihnul hlavu a podíval se na prodejnu kuchyní. Najednou se začel smát. Proč se lidi v takových siutacích vždycky smějí? Je na tom snad něco směšného? Taky jsem se ho na to zeptala.

"Podívej se na ten nápis. Srdce domova," a znovu se začal smát.

Já taky.

Sedla jsem si ke stolu a sáhla po knížce. Nemohla jsem teď přemýšlet nad následky. Musím si dát oddych. Aspoň dnes. Pak si musím najít práci. Novou. Kdo mě tady ale zaměstná? Kdo chce dneska chodit pro rohlíky k "vylízaným pekáčům"? Když si to shrnu, tak jsem sama, kamarádky mám na částečný úvazek a jsem bez peněz. Touží po mně šestnáctiletej skin a matka mi vyčítá, jaká jsem nula. Co mě v týhle díře vlastně drží? Myslím na to půlku života a až teď jsem si uvědomila, že je to opravdu jediný východisko. Zakroutila jsem hlavou a přesunula se ke svému románu. Určitě to půjde řešit i jinak.

>> Lindsay seděla na gauči a zírala na svůj mobil. Upřeně se zaměřila na jeho displej a pokoušela se všechnu svoji duševní sílu využít k tomu, aby se na malé obrazovce objevilo "Volá Richard. Přijmout?". Je to karmou, blesklo jí hlavou. Trhala jsem mouchám křidýlka, teď to mám. Proč žádnej chlap nikdy nezavolá? Nakonec to budu muset udělat sama. Cítím, že Richie je ten pravý. Miluju ho. Ale on nezavolá. Po tom co se včera všechno stalo .... a nezavolá! Nejsem žádná jednorázovka, doufám, že si to uvědomil. Nehledám sex, hledám vztah. Co když jsem včera byla na něj příliš rychlá. Proto byl tak odtažitý! "Jsi si jistá?" zeptal se. No jasně. Ne on, ale já jsem husa. Proboha proč každýho chlapa odradím zrovna tímhle? Richarda se ovšem nezdám. Jdu mu zavolat. Vtom její telefon vypípal známou melodii "přišla ti smska" <<

"Nazdar!" zařval kdosi a rukou mi prásknul do stolu. Leknutím jsem pustila Lindsay a Richarda na koberec. Podívala jsem se nahoru a stál tam Roman.

"Vida," procedila jsem nasupeně.

"To ty uvidíš, teprve. Já ti tu nejsem pro srandu! Myslel jsem, že už jsi dospělá. Doufal jsem marně. Jsi stejně ubohá, jako kdysi. Vzpamatuj se! Jsi nula, rozumíš? Nula! Ty a celej tenhle podnik jste nula! Prostě tohle jsi přehnala!" Sáhl do kapsy a před očima mi podržel papír vytržený ze školního sešitu, na kterém stálo "nasrat!!!"

Zalapala jsem po dechu.

"Takže holčičko, jestli si myslíš, že si se mnout budeš takhle hrát, jsi na omylu. A na nějakou kuchyň zapomeň. S touhle firmou končíme. Vyřiď si to se svým šéfem jak chceš. Fantazii na to máš. Čau!"

Rozvalila jsem se na židli a seděla jako kdyby mě polili cisternou vřelýho kafe. Myslím, že jsem tak i smrděla. Jako vřelý kafe, který nikdo nechce pít. Samozřejmě jsem to nenapsal já. Bylo mi úplně jasné, kdo za to může.

Měla bych se na něj zlobit. Měla bych za ním přijít a seřvat ho jako malýho fracka. Měla bych toho udělat hodně. Ale neudělám.

Vždyť je mu teprve šestnáct.