čtvrtek 3. září 2009

III. Sestřička

Druhou kapitolu napsal Tomáš Mihule. S ne zrovna originálním názvem Alex ji celou můžete přelouskat tady. Teď je řada na mě. Na kapitolu s ne zrovna originálním názvem.


Jediné letiště, které jsem kdy navštívila, bylo to moje v ložnici. Zajímavé je, že tam nikdy nepřílétlo žádné letadlo. Jen piloti.

Pilot bez letadla? Ano, s takovými já ztrácela čas. Zhruba šedesátkrát.

Vlastně jednou, když jsem byla malá, bylo mi asi pět, táta mě vzal do Prahy a projížděli jsme kolem ruzyňského letiště. Myslela jsem si, že mi ho chce ukázat. Chtěl se vymočit. V té době ještě nic neměl se sestříčkou. Mohla jsem jen přemýšlet, která z nich to byla.

Markéta z gyndy, ta by odpovídala. Taková dobře vyvinutá černovláska. Otec byl vždycky na černovlásky. Matka je brunetka.

Alenka, co už půl roku zastupuje na očním. Tam otec musí chodit často, bez brýlí se netrefí ani vidličkou do pusy. Před matkou by to mohl lehce uhrát.

A zase Markéta, tentokrát z neurologie. Ta by spíš měla spát s matkou, na ní by se vyřádila.

Mohly to být desítky sestřiček, které znám a další desítky, které neznám. I když jsme na maloměstě, špitál máme sakra velkej. Nemůžu si pomoct, ale pořád potřebuju nějak nutně kombinovat všechny možné typy, kterým by se táta odvážil dostat pod sukni a kliknout si na myšku.

"Stůj!" křikla Alex a já sebou škubla právě včas, než jsem stihla nabourat sloup. Alex se začala smát a já upustila tašku napěchovanou půlkou mé garsonky.

"To jsi byl ty, bože?" vzpamatovávala jsem se z šoku a Alex se zase zasmála.

"Radši tu počkej, já jdu zjistit, odkud letíme," ujistila mě rychle a položila svůj černý kufr vedle mé zelené kabely a odběhla bůhvíkam.

Stojím uprostřed haly sama. Stojím tam jako sloup. Ale nikdo do mě nevráží.

Mohla by to být i Monika. Ta by to klidně mohla být. Sestřička z kožního, zní to trochu perverzně.

Anebo taky Pavlína, ta vyumělkovaná kráva z pediatrie, to by bylo otci úplně podobný.

Hlavou mi vířily tváře všech z nemocnice, úspěšně jsem vypouštěla obličeje mých sexuálních partnerů a mužů vůbec. Taky doktorek.

"Katko?" vytrhla mne podruhé z rozjímání Alex. "Letí nám to z terminálu ...."

*

Jediné, co jsem si z letu pamatovala bylo prvních deset minut, než jsem rezignovala a rozhodla se usnout. Nechtěla jsem dát dvakrát najevo, že se mi začíná obracet žaludek vzhůru nohama. Podle stupně bělosti Alexiny tváře po výstupu z boeingu jsem usoudila, že ani ona si v létáni zrovna nelibuje.

"Tady je lidí," odbourala náhle pětiminutové ticho.

"Jo, to jo," odmítla jsem problematiku přelidněného letiště Charles de Gaulle jakkoliv rozvádět.

"Domluvíme se tu?" zeptala jsem se po další trapné chvíli, kdy už jsme se belhaly s kufry ven na vzduch.

"Anglicky, rukama a nohama," usoudila Alex.

Když uviděla můj zoufalý maloměšťácký pohled, rychle dodala: "Ale kafe je prakticky mezinárodní slovo."

Oddechla jsem si. "Hotel Prony, Avenue de Villiers? A tohle najdem?"

Alex odchytla taxík.

Pak odchytla mě.

Za čtyřicet minut jsme obě ležely na manželské posteli a smály se přízvuku hotelové recepční.

*

Nevěřila jsem, že by mi Paříž mohla zvednout náladu. Nevěřila jsem ani tomu, že by mi kdy mohlo cokoliv zvednout náladu. Zbytek pátku jsme s Alex strávily na pokoji a dospávaly vyčerpávající cestu. Moc jsme toho nezameškaly, od šesti hodin večer. Ráno jsme vstaly o něco dřív a domluvily se, že si ráno obhlídneme turisticky profláknutá místa. Alex z recepční vymámila plán centra a naší první zastávkou byla katedrála Notre-Dame. Po ní Champs-Elysees a zhruba v deset hodin eiffelovka.

"Co Louvre?" nadhodila Alex v nejvyšším patře. Já stála co nejdál od zábradlí a snažila se nevnímat, jak si vítr s věží pohrává.

"Co? Říkalas něco?" křikla jsem na ni, protože přes šum větru jsem vůbec nic neslyšla.

"Jestli půjdem do Louvru!" hulákala na mě od zábradlí a snažila se najít zlatou střechu Invalidovny. Marně.

"Kamarádka mi to popisovala. Nuda, nuda, obrazy, milion lidí se valí na Monu Lisu, aby si ji vyfotili a pak se to rozprchne všude. Podle mě je to spíš protivný," zkritizovala jsem slavné muzeum a dávala si pozor, abych se ani nepřiblížila ani o milimetr blíž ke kraji.

Alex se to určitě nelíbilo, ale byla ke mně otočená zády a já jí neviděla do obličeje. Taktně toto téma však uzavřela náhlým zvoláním: "Tááámhle je Sacré Couer. Bílá bazilika. Když ne Louvre, tak tam rozhodně!"

O dost inteligentnější nápad.

Chvíli před jedenáctou stojíme pod schody k bazilicie. Já si zapaluju třetí cigaretu a jsem svolná myšlence, že Paříž je opravdu krásná.

Nekuřačka Alex stojí o něco dál a smlouvá s černochy nákup pohlednic za půl eura.

S černochem jsem ještě nespala. Možná je to otázka času.

Znovu vytahuji na světlo kauzu "otec spí se sestřičkou".

O Kláře z porodnice se taky traduje, že je takové nemocniční kolo. Kdo si sedne, ten se sveze.

Ivana pracuje na ARU. Sice je to hodná holka, ale ... Ne, Ivanu bych mohla zavrhnout rovnou.

"Hádej, kolik mě to všechno stálo!" přiběhne rozjařená Alex s kupou malých eiffelovek, pohlednic, zapalovačů s nápisem "I love Paris" a jedním laserovým ukazovátkem.

"Ukázala jsi jim prso?"

"Pfe, zkus to znova."

"Tak obě?"

"Dvě eura, třicet centů!"

"S prsama bys to měla za euro," dobírám si ji. Zakroutí očima a naoko naštvaně mě chytne za ruku a táhne ke schodům. Už od malička mám takový zlozvyk. Počítám schody. Je to rok od roku protivnější, letos však tuto úchylku povznesla na úplně novou úroveň. Začala jsem počítat hlasitě.

Jedna, dva, tři, čtyři, dvacet osm.

Čtyřicet jedna.

Alex se se slovy "odmítám to poslouchat" dala do sprintu.

Padesát pět.

Najednou mě někdo lapne za ruku a já instinkitvně přitáhnu svoji kabelku blíže k tělu. Vzhlédnu o dva schody nad sebe a vidím jednoho z těch černochů, jak mi zatarasil cestu. Nikdy jsem neměla sex s černochem, problesklo mi znova hlavou. Ruku jsem ale zkusila vymanit z jeho stisku, mladík ji však držel pevně. Vyděsila jsem se.

"Take it easy, take it easy," začal do mě něco hustit. Podle tónu hlasu jsem poznala, že mě chce asi uklidnit. Neuklidnil.

"Pusť mě, sakra," zamávala jsem sebou, ale on stále odmítal mi ruku vrátit a mimoto se začala sladce usmívat a zase spustil tu svou uklidňovací. Najednou zašátral v kapse a vytáhl několik provázků. Obvázal mi je kolem ruky. Každou minutou narůstal můj strach, ale taky zvědavost.

"Take it easy, hakuna matata," usmál se ještě sladčeji a já sledovala jeho šikovné prsty, jak uplétají červeno-zeleného hada. "Where are you from," začal trochu lámaně a já mu nerozuměla ani slovo.

"No understand," zkusila jsem to. "Já jsem z Česka."

"Ceska? Oooo, yes, Czech republic," zvolal vítězně a já nemohla uvěřit, co s těmi prsty dokáže.

Nikdy jsem nespala s černochem, napadlo mě už potřetí.

"Yes," přitakala jsem rychle a on odpověděl: "Your name? Ton nom?" Namíchal větu s anglicko francouzskou příchutí. Podobně se nás ptala i recepční v hotelu, takže jsem zareagovala vcelku rychle.

"Katka." Obavy ze mě opadávaly, ale kabelku jsem měla k sobě stále přimknutou. Kdyby to šlo, vyplnila bych s ní mezeru mezi žebry.

"Nice name, Katka." Zase se usmál a na konci svého výtvoru udělal suk. Pak mi náramek obvázal kolem zápěstí a pustil mě. Já se taky usmála a dala se na odchod. On mi ale znovu zastoupil cestu a rezolutně a nepřátelsky na mě zahučel: "Five euro."

Zatvářila jsem se naprosto tupě.

Pochopil to a ukázal mi pět prstů a zopakoval to. Navíc se kolem něj začali shromažďovat jeho kamarádi a nekoukali se moc nadšeně. Sáhla jsem do kabelky.

Někdo si koupí nesmyslů, že by se to do auta nevlezlo, za dvě eura a tři centy. Já mám náramek za sto padesát korun.

Nikdy jsem neměla sex s černochem. Už po něm ani netoužím.

Nahoře u baziliky hledám Alex. Její enthuziazmus mě naprosto fascinuje. Lítá kolem dokola a fotí všechno a všechny, na co narazí. Je přímo k nezastavení. Využiju momentu klidu a zapálím si.

Jestli otec spí s Alicí, tak uškrtím ji i jeho. Ta ženská je největší drbna a čúza, kterou jsem mohla potkat. Že bych s ní musela sdílet místo u jednoho stolu, to bych radši dala Heinrichovi.

Ještě mě napadá Marie, ale ta je vdaná. Ne, že by to mohl být problém, ale nevěřím, že by se otec spustil s vdanou.

Kdo by to ještě mohl být? ptám se sama sebe.

LINDA!

Ježišikriste, je to Linda! Otec má problémy s tlakem, každý týden k němu Linda chodí a měří mu tlak. Vždycky se pak od ní dovídám, co se stalo v domě nového. Ale to je teď vedlejší! Je to úplně jasný! Linda. Jak jsem si toho mohla nevšimnout. Věřte tomu nebo ne, ale když teď náhle vytrhnete z kontextu větu "Tvůj táta má vážně silné paže", sálá z ní poselství a mlátí vás do hlavy. To je taková mrcha! Jak proboha může spát s mým otcem?

Mám chuť ji rozsápat. Anebo se vyspat s černochem. Sáhnu na mobil a vytočím otcovo číslo. Chvíli to zvoní.

"Ahoj, Katko," zdraví.

"Nazdar! Je to Linda?"

"C-co?" Hlas mu klesl. Sebevědomí taky.

"Ta sestřička, je to Linda?! Musím to vědět, musím! Protože jestli jo, vyškrábu jí oči!" Přemýšlím, jestli ho ta poslední věta motivuje k tomu, aby mi řekl pravdu.

"Nooo, Káťo, ale to je přeci jedno, ne?" vykrucuje se.

"Bylo by to jedno, kdyby to nebyla moje kamarádka! Tak mi to prosím řekni. Je to Linda anebo někdo jinej? Zasloužím si to!" Nezasloužím.

Otec chvíli vzdychá do telefonu a přemýšlí, nervozita stoupá na obou stranách.

"Je to Linda, Káťo. Ale proboha, hlavně se do toho nepleť! Není to tvoje věc, nezapomeň."

"Che!"

A vítězně mu to položím.

MOZNA JSEM VYLIZANEJ PEKAC, ALE TVYHO OTCE BYCH HO LIZAT NENECHALA!

Odesílám a náladu si spravuju dalším retkem.

Sednu na schody, zády k Sacré Couer.

Kouřím.

A pláču.