Už druhý den brečím. Za dva dny letím do Paříže. Na dva dny. Ve dvou.
Protivná dvojka.
S kým poletím? Jak se dostanu na letiště? Chci tam letět? Přeju si navštívit město milenců? Odávížím se vůbec vypadnout z tohoto šíleného místa?
Vypojila jsem si zvonek. Ne, že bych si tím pomohla, Lenka, Romanova manželka, mi málem ve dveřích prokopla okno, jak se snažila být mi co nejblíž a uškrtit mě šňůrou od telefonu. To by si ale musela přinést vlastní.
Když už ji to po patnácti minutách přestalo bavit, slyšela jsem, jak venku všichni rozladěně bučí. Představovali si, jak ze mě, husy pitomé, bude lítat peří, jak mě Lenka namočí do dehtu a postaví před hlas lidu. Všichni se stanou Caesary a budou rozhodovat o mém osudu. Kostky jsou vrženy. Tohle jsem nikde nečetla. Tohle jsem si už dávno vyzkoušela.
Teď už je pět hodin klid. Buď se hádá s Romanem anebo v garáži vyrábí beranidlo.
Podívala jsem se na lžičku, kterou jsem právě vytáhla z hrnku včerejšího kafe. Ve vypouklé straně vidím odraz sebe sama, zohavené zrníčky pražené a povařené kávy. Troska. Vždycky jsem jí byla. Vždycky jí budu. Nepotřebné zboží. Knížka, které vytrhali z každé kapitoly dvě stránky. Chleba zbavený kůrky. Uplakána Káča jsem!
Všechno si moc beru, to je moje slabina. Znovu jsem uchopila lžičku a zadívala se do ní.
"Taková už nebudu!" vykřikla jsem v záchvatu podráždění.
Vstávám a natahuju se po prvním hrnku, co mi přijde pod ruku. Vítězně ho zvedám do vzduchu, abych tím stvrdila, že své rozhodnutí beru vážně. Naglazovaný medvídek
se srdíčkem (řidič pohřebního vozu Ondřej) se na mě usmíval a já si byla vším tak jistá. Do té Paříže pojedu! I kdybych musela vzít matku. Nedejbože.
Rychle se osprchuji a obléknu. Do misky si odsypu poslední zbytky čokoládových müsli a prochřoupám se až na dno. Rozblemtané zbytky ovsa, ořechů a rozinek vyhodím do koše a nádobí hodím do dřezu.
Ve vzduchu je cítit změna.
Sebejistě za sebou zavírám dveře a vyrazím směrem k bytovkám. Nenávidím to místo. Celé sídliště vypadá tak ... nevymaněné z rudé nadvlády. A je centrem místních neonácků, kteří v noci vylézají ze svých osudu lhostejných nor, aby v noci šířili dílo padlého vůdce. Mám z toho dobrý pocit. Nemusím se kvůli nim považovat za spodinu společnosti.
"Je doma Tomáš?" mluvím s kukátkem na dveřích v druhém patře.
"Jsem," zahuhlal.
"Vránová šuká s Bláhou. Pořád jsi doma?"
"Co jako čekáš? Že se ti omluvím? Že si před tebe kleknu? Nebo že to půjdu smazat?"
Usmívám se od ucha k uchu.
"Zbyl ti ještě nějakej sprej?"
"Mám ještě pár zelenejch. Proč jako?"
"A zvládnul bys tu krásnou větičku namalovat Bláhům na vrata?"
*
S Romanem jsem jednou provždy skončila. Jediný jeho pokus se se mnou sejít byl v tu dobu, kdy jsem se zhroutila Milanovi do náručí a dostala od něj ty dvě letenky. Pak ani nezavolal, nestavil se. V noci mi ještě říkal, jak moc se ve mně mýlil a že jsem skvělá. Vynechal jen "světlo mého života" a "zítra se rozvedu", aspoň trocha úcty v něm zbyla. Ale dozvěděla jsem se, že mě miluje a že nedá dopustit, aby mi kdokoli ublížil. Pokud to myslel vážně, měl tomu zabránit. A ne nechat Lenku, aby tu vyřvávala moje jméno ve spojitosti s rozvracečkou manželsví. Jako by už těch cour a flunder nebylo všude dost.
"Ty jsi šílenec," reaguje Petra v telefonu, ale směje se. "K čemu ti to je dobrý, řekni mi."
"Víš, tuhle noc, tu brobulenou, jsem si to uvědomila. Chyba byla vždycky ve mně. Jsem možná Káča, ale svý čerty jsem pustila hned. Dělám svýmu jménu ostudu."
Petra se zase zasmála. "No jak myslíš, ale pořád mi uniká souvislost s tím, že se Heinrich vyřádí na jejich baráku. Co tím získáš?"
"Když dobyli Bastillu, bylo jim to taky úplně k hovnu. Ale jako symbol k nezaplacení. Jestli se chci odpíchnout od svýho ufňukanýho života, potřebuju taky symbol."
"Aspoň si to umíš odůvodnit," přinesla Petra do debaty podivné napětí.
"Nechceš se dnes stavit?" odstranila jsem ho v zárodku.
"Mám důvod nechtít?"
Nesnáším, když někdo začne moc filozofovat. Když si hraje na někoho, kdo ví něco víc a všem se to snaží dát najevo. Zakrývají tím jen fakt, že nebýt chytých keců, jsou tomuhle světu totálně u prdele. O takovejch lidech by se měly dělat studie. To mě najednou přivedlo myšlenkami k Alex.
"Jestli ho máš, tak si ho nech, já musím běžet. Čau," rozloučila jsem se stroze, utnula hovor a zabrousila do seznamu svých kontaktů.
Alena, Aleš, Alda, Alex-Aerobik.
To doplnění "-Aerobik" mě rozesmálo. Jako bych můj seznam plnilo hodně Alex. Alex-výčep. Alex-benzinka. Alex-Brno, Alex-jednorázovka. Žádnej můj chlap se ještě nejmenoval Alex. Asi proto ji tam mám jen jednou. I s aerobikem. Zřejmě reflex.
Zvonil jen chvíli.
"Alena Botorová, u telefonu."
"Alex?" Zmátla mě. Jakápak Alena?
"Ano, to jsem já. S kým mluvím, prosím?"
"Katka."
"Promiňte, ale ..."
"Katka. Aerobik." Vlastní zbraň.
"Aaa, ahoj, Káťo. Co potřebuješ?"
"Chtěla bych probrat ten tvůj výzkum, víš. Život žen na maloměstě."
"Neprovdaných žen," upozornila mě ne zrovna taktně. Kdybych dnes nepálila mosty, asi by mě to zamrzelo.
"Tak. Mohly bychom se sejít? Jen tak na kafe, pokecat, napít se něčeho. Co myslíš? Nevadilo by ti?"
Vzdychla. "Ráda bych, ale jsem v Praze. Jedině, že bys přijela. Přítel mi totiž půjčí auto až v pondělí, jel za rodinou do Bratislavy, takže se tam na vaši stranu vůbec nedostanu, promiň."
"Myslím, že to nebude problém," ujistila jsem ji i sama sebe.
*
Stojím před nádražím, opírám se o reklamní tabuli a kouřím. Levou rukou se držím za pravý loket. Stojím tam, jak kurva, co tejden nedržela ptáka v ruce. Tomáš si všechno barvil svýma barvičkama. Přemýšlím, jestli toho slibu, který jsem mu dala, nebudu litovat.
Prohlížím si lidi a čekám, až se někde objeví Alena-Alex-Aerobik. Praha je zvláštní. Cítím v ní sebe. Roztěkaná, nezastavitelná, pořád na jiném místě. Praha se za sebe neohlíží. Stále vpřed. Kdo se otočí, kdo se zastaví, toho ušlape. Úžasný. Nikdo se tu o mě nestará a já se nemusím starat o nikoho. Jsem bod. Tečka. Nic. Jedna z milionu. Miluju to.
Nikdy jsem neměla sex s Prahou. O důvod víc, proč tu žít.
Druhá cigareta. Alex se neobjevuje. Lidí přibývá. Náhle mi začne zvonit telefon. Přitáhnu si kabelku přes rameno a rozepínám zip. Jednou rukou to jde těžko. Vložím kabelku mezi stehna a sevřu ji, jednou rukou zápasím se zipem, druhou poklepávám na svoje retko. El-emka. Lightky. Vyzvánění je čím dál hlasitějí. Kdybych měla čas se koukat na obličeje kolemjdoucích, koukala bych se. Jediné, co bych ale zahlédla, by byl nezájem. A pravděpodobně bych ho milovala.
"Do prdele!" křiknu a na to zoufalé zvolání mobil začne řvát ještě víc nahlas. Naštvaně pustím cigaretu a vztekle ji zašlápnu.
"Konečně!" Zip povolil. Rychle vytahuju mobil a když na displeji vidím "Matka" otráveně přiložím palec k reproduktoru a čekám, až se přístroj vybrní. Nemám náladu na její fňukání a výčitky. Měla jsem ho zvednout.
Smutně se koukám na slabý dým, linoucí se z uzemněné cigaretky a uvědomím si, jak zbrklá jsem byla. Šmahem už mám v puse další. Dvakrát vyfouknu.
"Ahoj, promiň, že takhle pozdě, ale problémy, znáš to," vychrlí na mě ze zálohy a já se zakuckám.
"No, vlastně ani ne," odvážím se oponovat a vzpamatovávám se z náletu.
"Proberem na kafi. Jen, prosímtě, mohla bys típnout tu cigaretu? Dělá se mi hrozně zle z kouře, děda kouříval a já od té doby prostě nesnesu ten zápach," poprosí a odhrne si vlasy z čela. Zamrká.
Co nadělám?
Já bez mrknutí rozmačkám svého nikotinového kamaráda o obrubník a nedám ani koutkem oka znát, že mám škrtící náladu. Pak ji následuju. Kráčíme mlčky vedle sebe a samy sebe si vlastně nevšímáme. Poočku ji však stále sleduji a přemítám, proč jsem tak nutně vlastně chtěla vidět zrovna ji. Jestli jsem si jistá, zda chci podniknout tyhle kroky. A jestli jsem se dnes nezbláznila, když jsem za jeden pitomý slib donutila Heinricha, aby se za mě pomstil na cizích vratech.
Pomsta.
Co je na tom vlastně pomsty? Je to můj vztek rozstříkaný v kapičkách zelené barvy. Moje tvrdohlavost.
HEJ!
Už zase polevuju. Znova a znova si říkám, že bych na sobě měla nechat štípat dříví. Nemůžu být stále tak hodná. Na všechny. Nebo aspoň na tu část světa, se kterou jsem nepročítala kamasútru od začátku do konce.
*
Malá kavárnička vtěsnaná mezi dvě obrovské budovy mi znovu přivolala starý pocit, že Praha zmizela a jsem zpátky tam u nás. Alex nemohla k mé zpovědi vybrat vhodnější místo. Objednaly jsme si obě vídeň a Alex zamířila k místu úplně vzadu. Čím dál tím líp.
"Ták," usmála se.
Opětuji úsměv a snažím se dívat kamkoliv jinam, než do jejích tmavých očí. Co, že se jí to vlastně chystám říct? Cizince, se kterou sdílím jen propocenou hodinu a půl sebemrskačství, kterému někdo říká aerobik? Není to nějaký můj další úlet?
A dost!
"Nechceš se mnou na víkend do Paříže?" vyjede ze mě zběsile.
"Co?" vyjekne překvapeně.
Co? vyjeknu překvapeně. Jen ne nahlas. Zařvu to v duchu sama na sebe.
*
Je osm hodin ráno středoevropského času a za dvacet minut naše letadlo přistane na letišti Charles de Gaulle v metropoli Francie. Vše nasvědčuje tomu, že spontánní akce budou mé druhé já doprovázat zbytek života.
*
"Nemám zavazadla," namítla jsem.
"Máš kreditku a letenky?" zněla její odpověď. Odpovídá otázkou. Sakra.
"Mám," odpověděla jsem po krátkém zamyšlení a prohrabání kabelky
"Paříž! Přemýšlej! Všechno si nakoupíš tam."
"To bych prvně musela mít za co," ušklíbla jsem se.
Alex se na mě podezřívavě podívala a uskrla si kávy, kterou jí před chvílí přinesli.
"Ty jsi tohle neplánovala, že ne? Chtěla jsi mi říct něco jiného? Tahleta..... Paříž, to z tebe prostě vypadlo, viď?"
I přesto, že jsem se pokoušela změnit, schlíple jsem sklopila uši. Budu muset s pravdou ven.
"Nicméně to neznamená, že tvou, ehm, no, řekněme unáhlenou nabídku odmítám. Kdy odlétáme?"
*
Je za deset půl deváté středoevropského času. Letadlo dosedlo na runway a letuška ve čtyřech jazycích všem děkovala a my tleskali pilotovi, že nás nezabil.
Dalších dvacet minut se motáme na kontrolách, než z toho bludiště unikneme ven.
Stojíme před vstupní halou a mám dojem, že v dálce vidím Sacré Coeur.
"Tohle je ta Paříž?" zeptá se Alex a mile se usměje.
Bez odpovědi si z kabelky vytáhnu poslední krabičku L&M a na spodu nahmatám sirky. Zapálím si. Slastně potáhnu a konečně uvolněná vyfouknu lehký obláček přímo proti bílé bazilice. Představím si ji celou zelenou, postříkanou Tomášovým sprejem. Pobaveně se zasměju.
"Jo, to je ona."
Žádné komentáře:
Okomentovat