V. Pohádková

Když na maloměstě pícháte s knihovníkem, davy šílí. Když se najde auto u řeky s klíčkama v zapalování a nezvěstnou kamarádkou té, co píchala s knihovníkem, slyšíte, jak jim všem v hlavách puká popcorn.

"Nazdar, až to pípne, nechte mi vzkaz. Linda."

"Jsi blbá nebo navedená!? Jestli jsi se šla utopit, tak až tě vytáhnou, uškrtím tě, ty náno pitomá! Co nejdřív se mi ozvi!"

I o svou občasnou kamarádku máte strach, to ať mi nikdo neříká. A já o ni měla příšerný strach. Odmítala jsem uvěřit tomu, že by mohla takovou pitomost provést. Linda, mistryně nadhledu, královna ironie a bohyně optimismu by nikdy na nic podobného nemohla ani pomyslet. A já sama jsem blbá, že o tom jen přemýšlím.

Přišlo jich víc než na Mirkův pohřeb. Když je tu možnost, že se vám utopila kadeřnice, je to důvod, proč zahodit mopy, smetáky a hadry a utíkat za senzací. Nedovedla jsem si představit, že by někdo z těch lidí mohl mít srdce. Aspoň těch šedesát chlapů ho doteď ještě hledá v kalhotech, tím jsem si jistá. Ale vzhledem k tomu, že v tomhle městečku žiju už dostatečně dlouho, nemůže mě jejich supí povaha nijak rozhodit, dokonce jsem se s ní před několika lety smířila. Cizí neštěstí navíc vždycky potěší. A když už nápisy na zdech nikoho nezajímají, je třeba sáhnout po novém úlovku.

Hasiči stále prohledávají řeku. Není hluboká, ale plavat proti proudu zde synonymizuje holý nesmysl. Výsledky nejsou žádné. Může to znamenat jen dvě věci. Zatím si představuju tu optimističtější.

*

ANI SI NEVSMIL TECH MYCH NEHTU! hořekuje v textovce Alex nad svou platonickou láskou. Já mezitím musela přeparkovat svou corsu, protože jsem nesnesla, že bych tam jen tak stála a vůbec nic nedělala. Nehodlala jsem si připouštět, na co všichni přihlížející myslí. Chladnokrevně jsem otočila klíčkem a rachotící motor mi umožnil rozdělit dav a já tak mohla zajet domů. Nechtělo se mi domů. Lidé odskakovali a já kolem nich pomalu projížděla, sledovala jejich obličeje. Vystihovaly všechno.

"Prý byly nejlepší kamarádky."

"Děje se kolem ní nějak moc věcí."

"Věděla jsi, že spala i s tím Honzou od policajtů?"

Jeden podruhém skládali mozaiku. Každý přilepil dílek a z celkového obrazu jsem vyšla jako čarodějnice. Velkolosinský omyl. Jen škrtnout sirkou.

Píšu Alex: KDY PRIJEDES? DEJOU SE TU ZLY VECI, PAK VYSVETLIM. Odpovídá rychle, jakoby čekala, co jí napíšu na její nehtové dilema. KOLEM OSME SE STAVIM.

Jezdím stále dokola městem a každých deset minut nechávám Lindě ve schránce zbrusunový vzkaz. Rozčílením do mikrofonu nové nokie ječím a nadávám. Zachovat chladnou hlavu je čím dál horší, i navzdory téhle maloměstské termosce. Nemám ráda špatné scénaře. Problém zůstáva v tom, že ty dobré eliminuje benzín, který má corsa spaluje. Čím déle jsem na cestě, tím jsem víc na dně.

*

"Petro, prosímtě, co je s Lindou? Nemůžu se jí dovolat," snažím se zakrývat pomalu tekoucí slzy.

"Co by s ní mělo být? Je v práci, dneska tam prý bude dlouho. Inventura a tak," odpovídá Petra chladně. Stále mi neodpustila tu Paříž.

"Ty to copak ještě nevíš?"

"Co?"

"Půjčila jsem jí auto. Před hodinou ho našli u řeky, otevřený, s klíčkama v zapalování a Linda není k nalezení, nemůžu se jí dovolat. Jsou tam hasiči a celý město, copak se to k tobě ještě nedoneslo?" Slzy už neskrývám.

"A to mi voláš teprve teď? Já jsem celou dobu v nemocnici, jak jsem se to asi měla dozvědět? Kde jsi? Kde bylo to auto?"

"Já - já tu už nejmíň tři čtvrtě hodiny jezdím pořád dokola a nevím, co dělat. Co děláš tak dlouho v nemocnici, proboha?" To už brečím v přímém přenosu.

"To je jedno. Zvládneš pro mě přijet?"

*

Hasiči dělají svou práci a celá Lindina rodina obvolává všechny známé. Na obou stranách výsledky stagnují. Já se stále ještě jakž takž držím. Přesně pro tyto chvíle bych chtěla mít chlapa, který mě uklidní. Nemůžu chtít všechno.

*

Petra stojí před vchodem do špitálu a nervózně kouří, chodí ze strany na stranu a kope si s plechovkou. Příjždím k ní.

"Přesedej," rozkáže rozhodně, když si všimne hromádky kapesníků pod spojkou, a já ani nic nenamítám. Sedá si za volant a já ze sebe jen pateticky vyhrknu:"V Podzámecký, u mostu."

Vysedáme u mostu a Petra vyběhne za Ivanem, velitelem hasičů. Já sedím na sedadle a pozoruju z dálky jejich rozhovor. Oba dva rozhazují rukama, ukazují směrem ke mně, k řece a k Lindiným rodičům. V davu zahlédnu šéfa, Tomáše a Annu. Je tam i matka. Dokonce i Mirga. Roman se brodí v řece s hasiči.

Někdo mi zaklepe na okýnko. Vylekaně se otočím a spatřím tátu. Vystoupím z auta a obejmu ho.

"To bude dobrý, Káťo, určitě ji najdou," utěšuje mě. Neuvědomuje si, jak nemožně se vyjádřil a já ho stisknu o to pevněji a snažím se vyčerpat maximum z jeho útěchy, snažím se mu naznačit, že on je teď širokodaleko jediný muž, kterého se budu držet jako klíště.

"Linda by to určitě neudělala, tím jsem si jistý, Káťo," pokračuje. "Neplakej, no tak neplakej, Káťo, není proč," snaží se mě uchlácholit a hladí mě po tváři a vlasech. Uvědomuju si, jak mám tátu ráda a že se mi opravdu snaží pomoct. Už dlouho mě nikdo neobejmul. Slzy ustupují.

"Kde jsi vlastně byl?" soukám ze sebe pomalu a cítím, jak se mi zpomaluje tep.

Otec se náhle zadrhne a cukne sebou. "Noo, v nemocnici," odpoví nejistě, jakoby na tom bylo něco špatného.

"Na tom vyšetření?"

"Tak trochu." Dívám se mu do obličeje a vidím, jak rudne. Dochází mi, co mu v nemocnici vyšetřovali.

"Tati ....," vydechnu, "stojí ti za to?"

"Věř mi, že stojí."

Už si jen otírám slzy a pokouším se rychle přenést do uklidňujícího nadhledu. "Beztak zas jela za tím svým amantem a má vyplej telefon, protože .... určitě neumývají nádobí," snažím se vykouzlit sama sobě úsměv na tváři. Táta se rozesmál. "Vezmu tě domů, co říkáš?" Souhlasně kývnu.

"Kdo je ta sestřička?"

"To není podstatný," odfrkne.

"Tati, moje potencionální macecha mi přijde celkem podstatná, tobě ne?"

"Ale ano, jen nevím, proč to chceš vědět?"

"Třeba má sadistický sklony a jen co se o mě dozví, zamkne mě do perníkový chaloupky a bude se mě chtít upíct, o tom jsi nepřemýšlel?"

"Moc čteš," uzemní mě.

Já se nedám: "Tímhle perníčkem jsi mě krmil ty, když mi bylo šest, pokud si na to pamatuju."

"A jak jinak jsem tě měl donutit, abys usnula? Neplatilo na tebe nic, jen pohádky."

No jasně! Za všechno můžou pohádky. Princové a princezny, zlé ježibaby a vodníci. Ze sedmi trpaslíků se jich vyklubalo šedesát, ale princ, co by mě vytáhnul ze skleněné rakve, si dává kafe s Popelčinou sestrou. Jsem Šípková Růženka, co se v mládí píchla o trn a teď pro ni není nic dobré. Můj život řídí Grimmové, Němcová a lidová slovesnost. Báchorky, zázraky, láska a nesmysly pro děti.

"Pořád ještě chcete s mámou vnoučata?"

"Samozřejmě!" vyhrkne táta a já úplně vidím, jak čeká, že mu povím o svém pět let utajovaném příteli z Dubaje.

"Ještě se načekáte, neměli jste mi číst pohádky. Zhýčkali jste mě! Jsem rozežranej vrabec, kterýmu nevoní semínka, ale furt by se cpal lojem."

Otec se rozesměje a zabrzdí. Jsme doma.

*

Sedím na malém dvorku za domem a piju kafe. Čekám na Alex a nemůžu přijít na důvod, proč se mi začíná všechno rozpadat pod rukama ve chvíli, kdy jsem se cítila alespoň na chvilku jistá sama sebou. Ještě před pár minutama mi bylo dobře, nemyslela jsem na Lindu a dokonce jsem se smála. Kdybych nebyla tak pitomá a nezkusila jí ještě jednou zavolat, mohla jsem teď nastoupit na casting do nové komedie od Poledňákové. Jsem fackovací panák osudu. Heinrich by mi to moh někdy nasprejovat na čelo.

Zapípá mi mobil. 1 přijatá zpráva. Číslo neznám, ale podle textu ho ihned přiřazuji k jednomu jedinému vlastníkovi. KACO, JA CHCI TY FOTKY! Ubožák ubožáckej. Projednou bych se mohla zachovat správně a říct mu, že dospělýho z něj neudělá počet vyrytých hákenkrajců po všech městkých lavičkách. Alex s ním měla pravdu. A i když se sliby mají dodržovat, nenechám se vydírat. FOTKY UZ JSEM TI DALA, TAK ME NECH NA POKOJI! Zapíjím to kávou. Na tohle téma u se s ním odmítám o čemkoliv bavit. Chlapů, kteří nemaj srdce, je ale stále šedesát. Tenhle je jen mladej a blbej.

*

Hasiči vzdávají hledání. Vojta mi volal, že Lindu nenašli. Volal mi to i Honza chvíli po něm. Prý ale vyhlásí pátrání a všechno bude v pořádku a Linda se najde. Samozřejmě. Hrozně ráda bych tomu věřila.

*

O půl deváté zvoní zvonek a za dveřmi stojí Alex s nalakovanými nehty. Ten docent musí být opravdu kus vola. Tak svítivou růžovou jsem ještě neviděla.

"Alex!" zvolám radostně a vybavím ji skleničkou portského. A pak ze sebe všechno nechám spadnout. Na ni. Ještě zítra z toho bude mít modřiny.

*

Chvíli mlčí a usrkává si vína. "Jestli ji nenašli nikde ve vodě, aspoň víš, že není mrtvá, no ne? Třeba je ještě pořád naštvaná kvůli té Paříži a chtěla ztropit nějakou šílenou puberťáckou scénu. Na ni by to sedělo. Úplně. Nicneříkající gesto vzteku. Anebo chtěla, aby ji někdo litoval."

"Jak to můžeš takhle vědět?"

"Prostě mi to k ní sedí."

Prostě jí to k ní sedí. Mně to k ní prostě nesedí, v tom je ten problém. Najednou mi přijde smska. Tomáš. MUZES SI ZA TO SAMA!

Svěřím se Alex ještě se svým příběhem ohledně Heinricha. Mám sto chutí mu odepsat anebo zavolat a poslat ho do toho jeho bílýho vyholenýho zadku, ale Alex mě zastaví, ať ho nechám být. Prý jen tak vyhrožuje. Můžu si za to sama? A za co jako? Už se těším, až za mnou do obchodu zas přijde Honza, abych šla dát všechno do pořádku.

Chci otevřít ještě jednu láhev, ale když se vrátím z kuchyně, Alex už se svěřuje do polštáře. Přehodím přes ni deku a skočím do pyžama.

*

Ráno jdu do práce a procházím kolem výlohy. Podívám se na ni a usměju se. Vlastně ji mám celkem ráda. Pak se rychle zastavím a podívám se na ni ještě jednou.

VRÁNA ŠUKÁ S CHALUPOVOU

Úplně jsem zapomněla, že Petra je taky sestřička.